Ze Sychrova.

Ze Sychrova.
Moje paní, moje paní, mějte se mnou slitování, promiňte mi, že Vám píšu toto krátké, smutné psaní. 30 Promiňte mi, že Vám píšu bez Vašeho dovolení. Píšu jen o svojí lásce a v tom hříchu přece není! Jsem tu sám a myslím na Vás, myslím na Vás dnem i nocí. Nedivte se! Srdce velí a ten hlas, ten nelze zmoci. Je to mráz, jenž duši svírá, je to bouře, jež mnou zmítá, nedivte se, že se bráním, tonoucí se stébla chytá. Píšu, co Vám říci nesmím a co Vám přec musím říci. Hleďte, ruka se mi chvěje, jak to srdce zoufající. 31 Píšu, co jsem lkal těm lesům, s nimiž samotu jsem sdílel, lesům, bez nichž, paní moje, byl bych pro Vás dávno zšílel! Nuže, zde jest moje psaní. Přečtěte a suďte sama. Je v něm hříchu, je v něm viny? Není! Díky! Mír buď s Váma. Ale jest-li lekají Vás teskné chvíle vzpomínání, nebojte se, paní moje, je tak nevinné to psaní! Vezměte je, roztrhněte a pak vrzte do plamene, – je tam srdce mé i duše. Tak se nejlíp zapomene! 32