Ztraceno!

Ztraceno!
Teď teprv vidím: vše, co dřív jsem snil, jak listí se stromu opadává. Ze všeho vzdech jen bolesti mi zbyl, vzdech, který skrytě za úsměvem stává, jak „mene tekel“ šťastnějších kdys chvil. 47 Jak na sen když si ráno vzpomínáme, když znova zřít ho marně touží hlava, když ptáme se, čí jsou to rysy známé, jež zřeli jsme, čí líc ta usměvavá: Tak hledím zpět po stezkách ztracených a marně hledám světla paprsk ryzí, a s pláčem, hrůzou cítím v tepnách svých, Jak krev mi stydne, mrtvá tak a cizí, a ze srdce vždy víc a víc jak mizí – Ty zbytky citů dětinných! 48