VEČER.

VEČER.
Na stěnu hor, jež obzor uzavírá, jak žhavý štít se slunce pohroužilo. Na tichý kraj, na sněhu lada šírá se chvíli ještě zlaté světlo lilo. Hor temena teď lesknoucí se, bílá a plná hvězd a jisker plápolavých pak znenáhla se mlhou zahalila ve mráčcích táhlých, průsvitných a plavých. A zlaté světlo měnilo se náhle ve zrůžovělou, třesoucí se páru a celé nebe v kráse neobsáhlé pak zplálo, jako výheň, plná žáru. [39] A nyní od nebe až k zemi plane zář průhledná do dáli nedohledné, jak z číše vyzlacené dolů kane, plá, svítí, třpytí se a – znova bledne. A střechy paláců i chat, jež prve se rděly stejně červánkovým nachem, stráň, pole, hvozd, jež barvil plápol krve, již blednou zase, jako ve snu plachém. Jen hejno havranů, jež v les se vrací, se skřekem z polí chvílemi se vzchopí. Svit červánků se stále více ztrácí, až pohasne a zmizí beze stopy: Jak život náš, když ukončiv pouť strastí dny naděje a víry v idealy, po dlouhém ždání padne do propasti, jíž ti, co živi, jméno – věčnosť dali. 40