JARNÍ.

JARNÍ.
Za tichým sadem, v poli, jejž kroky moje volí vždy za cíl procházek, kde proud svěžího vzduchu dnem ztýranému duchu jest nejmileji vděk. Tam, kde se cesty dělí, na hřbitov osamělý a do vsi za řeku; jak milo poslouchati, když z hor již sníh se tratí, krok jara v daleku! Jde tajemně a z ticha, jak žena, která dýchá [47] na děcko v loktech svých. Má dlaně otevřené a kam se obzor klene, vše dary béře z nich. Kam jenom dechnout stačí, tam zvoní písně ptačí jak hymnus jásavý. Tam vzlétá motýl z kukly a každý květ kol puklý jej v letu zastaví. A dále v prostřed nivy, kde zádumčivé jívy jsou v řady skupeny, i jejich těla stará dech přišedšího jara již kryje lupeny. Jen zde u cesty v poli, kde k nebi kříž ční holý a padlých střeží hrob, tam keřem růže plané o jaru zvěsť jen vane a dál jde beze stop. 48 Však přijde čas, kdy s létem i on se zardí květem zde, kříže u paty, kdy rozvije se celý a pustý, osamělý hrob skryje poupaty. – – – Ó živote, zdaž jednou, než červánky tvé zblednou, i keř mé naděje, jak tato růže holá, byť na chvíli a zpola, se květy oděje? 49