KRAJINA.

KRAJINA.
U kraje lesa, nad řekou ve tmavé aleji, kde větve olší v sebe pnou se stále těsněji; Kde slunce paprsk v poledne jen stěží prosvítá a v kůře olše nejedné jsou srdce vyryta; Kde pták, jenž sedl na větev, je na vždy očím skryt, a kam jen drozda vniká zpěv a z řeky bledý svit: [62] Tam ona s tváří planoucí vždy chodí z večera, když od západu rostoucí zplá jasu nádhera; Když v trávě, rosou nachýlen se tají každý květ, a slavík vše, čím skvěl se den, ve mlází počne pět. A když pak měsíc nad keři jak lampa zaplane: člun bílé vlny rozčeří a k břehu přistane, A s jásajícím výkřikem dvé srdcí blažených své všechyvšechny touhy žhavým rtem zde vetká v šept a smích... Ó doby lásky plamenné, vy pochodně všech dob! Ó mládí, štěstí ztracené, jak smutný je tvůj hrob! 63 Ó večery, ó měsíci, jež pohasly jste s ním, jak drahým, kouzla blažící, jste lásce pozadím! 64