ZE DNA SRDCE.

ZE DNA SRDCE.
Ty’s oči moje chtěla otevříti a nevěru z mé duše vyplašit. Hle! pravila jsi, co je blaha v žití, co v lidských srdcích lásky má svůj byt. Hle, šedý oblak, hvězdy, peruť ptáka, vše volá k tobě: Vzleť a volný buď! A dole zem tě květem k sobě láká a praví sladce: Pojď na moji hruď! Nuž tedy vol! Vol mezi nebem, zemí, co zvolíš ty, i cílem bude mým... A já zřel na tě ztrnule a němý a zvolal náhle retem zoufalým: [77] Zem prach je bídný, nebe – není, není, a blaho, láska – lež a přelud jest! Mým cílem zhrdání a zapomnění, nech duši mou, jí nelze jinak vést! Jde vlastní cestou, již si vyšlapala na strmé hrázi marných tužeb svých, kde z jedné strany v poutech lidskosť lkala a z druhé zhýralců se rouhal smích. Jde hrdě, přímo, oči zavázané, na hřbitov neznámý a daleký, jí málo hvězd a málo světel plane a její heslem: Pokoj na věky! Jdi, bludné dítě, líto jest mi tebe, jdi, zapomeň svých velkých nadějí; po boku mém je těžko hledat’ nebe, tvé síly chabnou, vrať se raději... A ty jsi v slzách zraky obrátila v mou bledou tvář muk ostnem rozrytou a pravila jsi: Rci, kde tvoje síla? Kde víra v nebe, kde tvé snahy jsou? 78 Kde jsou mé snahy? Na dně srdce leží, jak chomáč listí zašlapaný v prach! Má víra! Ach, to loď, již od pobřeží bez kotvy bouř odnesla na vlnách! A moje síla? Dávno, dítě moje, mi s krví odešla z ran ve hrudi! Snad její zbytek nové jednou boje těch prvých strašnější zas probudí! 79