STARÁ PÍSEŇ.

STARÁ PÍSEŇ.
V pláň siré beznaděje, kde věčný chlad jen věje, kde jako propasť zeje hřích, nenávisť a lesť: tys přinesla mi štěstí a míru ratolesť. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest. Tys jako anděl světla k mé choré duši slétla, když pochybnosť mne hnětla a jala ve svou pěsť. Kam zář tvých očí padla, já viděl růže kvést. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest. [80] Hněv osudu, jenž mění v klam všecko naše snění, zášť, kletby, zavržení, – všech doufajících trest – tys učila mne láskou vždy lhostejněji nést. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest. Čím byly by mé snahy bez tebe, květe drahý? Tys překlenula svahy a prohlubně mých cest. Já svěřil se tvé ruce a dal se k ráji vést. – To stará sice píseň, však přece pravdou jest. Kam bolesť má se děla, kam stopy útrap s čela, když vichřice mne chtěla jak suchý lupen smést? Mé nebe plno záře a paprsků a hvězd! – To stará sice píseň, však přece pravdou jest. 81 Kde tvoje noha stane, vše plesá, touží, plane. Mně ze všad v sluch jen vane tvé sladké lásky zvěst. Hle, ráj se otevírá – – – jak slavný jest náš vjezd! – To stará sice píseň, však přece pravdou jest! 82