KVĚTINA.

KVĚTINA.
Co vzpomínek jde duší mou, co sladkých dum a tajných snění nad bílou, tlící květinou, již podala mi při loučení! Ty vzácný květe! Kolikrát jsi nové síly ve mně vznítil, když duch můj náhlým steskem jat se navždy ztraceným již cítil! O kolikrát jsem nad tebou jak znovuzrozen klonil čelo, když srdce vzňato vášní zlou se v ňadru tajně ještě chvělo... [91] O dárky lásky posvátné, vy upomínky šťastné doby, jak drahé jste, jak památné pro žití, plné muk a zloby. Jak cenný, čarovný jste skvost! Vy v popel snad se rozpadnete, však ve vás celá minulosť vždy novým leskem srdci zkvetezkvete. A jestli svět učených hlav vás pohrdlivě nazve trety, sám chtivě suše stébla trav a z prázdna tvořit chtěje světy: Jak směšný jest a bláhový, v své vášni slepé, zatemnělé, když pro cár slávy nachový i svoje nitro zapře celé. Když vlastních citů památka mu hračkou jest, již v plamen hází, a pro bídný kus pozlátka se po kolenou v prachu plazí! 92