STŘEVÍČKY PO MRTVÉ SESTŘE.
Po čase starý prádelník, když duší zavál měkký cit,
jak matka vždy to dělala, já musel opět otevřít,
po čase starý prádelník, už z mody vyšlý, rodinný,
kdy stíny, stíny do jizby mi vlekly pozdní hodiny!
V tom smutném přítmí podzimním má svíčka táhla žlutý pruh
po vyšlapaném koberci, a v spoustě prádla, v spoustě stuh
a v spoustě drobných karkulek, po bratřích které dosud jsou,
jsem našel malé střevíčky, vonící uschlou resedou.
To po sestře jsou střevíčky, a barva jich je vybledlá,
už z oněch dob, kdy podvečer vždy matka k němu přisedla,
77
kdy otec, který nechápal – cit v drsnosť schován plakal v něm –
svou dlouhou dýmku zapálil a procházel se pokojem.
Už z oněch dob, kdy opustit jsme museli vždy kouzlo her,
a stranou zticha seděti, když přiblížil se podvečer,
kdy služka vyšla vytopit přes chodbu dětský pokoj náš,
za mrtvou sestru pobožně kdy říkali jsme otčenáš! –
A v době práce, myšlének já zapomněl jsem docela,
že na hřbitově chvojnovském má malá sestra setlela,
čas úplně nás oddělil, a už to není onen cit,
však přece musím prádelník po čase opět otevřít!
Jenž s pochybnostmi bojuji, já, který cit svůj zapírám,
jenž denně, denně krvácím a marně duši otvírám,
když zřím ty dětské střevíčky, a kolem noc když temná je,
mně zdá se: Odtud odejít lze pouze v těchto do ráje! – –
78