STARÝ KLAVÍR.

Karel Červinka

STARÝ KLAVÍR.
Ten starý klavír v koutě zamlklé jizby stál – já vzpomněl si, kdo kdysi na onen klavír hrál, však sluneční paprsek vlídný v ten kout se neusmál. A zamlkle stál klavír, už dávno struny v něm už dávno popraskaly, a stojí smuten, něm – a nikdy se neozve více tím tichým pokojem. Kam učitel se poděl, jenž, chmury na čele, 79 u něho vždycky sedal za zimní neděle?... Ó, školaček bělavé prsty!... Prstíčky nesmělé!... Zhruběly ruce, které na klavír hrály ten, a scvrkly se a nyní už sepjaty jsou jen, už setlely některé v hrobě – ó, co tu bylo změn! Však přece mě to láká – to podivný je cit – v ty klávesy své prsty nesměle zabořit, a ticho v tom pokoji smutném, strhanou strunou zrýt!... Já sáhl do těch kláves, a nevím proč a nač... To zadrnčelo temně, tón ze sna zalkal – spáč... Já o lásce psáti chtěl zase, a byl to – drsný pláč... 80