STROMY.

STROMY.
Dar prvé vesny stromy zase vzaly, a vlhkost mízy prolila jich těla, po dlouhých deštích zjasnělé dni vzplály, kraj oblívala jasná záře vřelá. Vše oživnulo. Šedou barvu strání už zelení svou jaro postříkalo, na Dos di Trento prvé klokotání za tiché noci v háji zavzlýkalo. Už kvetly třešně, sbělelo vše všade, už révy dávno byly převázány, na jižním větru štíhlé stromy mladé se zachvívaly zlehka rozhoupány. Tu láska k stromům podivná a stará, jež z modrých lesů v svět mě doprovází a v stejné touze po těch lesích hárá, mé lhostejnosti provalila hrází. 24 I pronikla mi měkkým steskem nitro, když kaštany jsem uzřel kvésti prvé, jichž bílé květy rozhořelé jitro zas namáčelo do své rudé krve. l akátů květ touhu opět marnou v mé hrudi zkypřil v dálce po pevnosti, kde na hradbách vždy kvetly před plovárnou, ty drahé květy mojí minulosti. A jak by mladost oživnula ve mně, má mladosť plná zmizelého snění, k nim stará láska objala mě jemně a zlatí dosud všední bouří denní. Na konec všeho, jenž se v temnu tají, s jich tělem v zemi v lásce objat splynu, na rakev až mi poslední dar dají a pro úzký hrob vůni svého stínu. 25