ZPĚVAČCE Z KRUCHTY.
Co větry podvečer se v oknech ztišují mi,
prach z poutí dalekých se na nohou mi bělá,
ty v mojich myšlénkách s chvílemi večerními
jdeš v bílých šatečkách, ach, bílá, bílá celá.
Máš ruce sepjaty, zpěvačko z kruchty bledá,
máš copy s ramínek splývavé dlouze, dlouze,
když vůně kadidla se vzhůru k nebi zvedá,
tu zpěv tvůj v sordinách zalétá za ní v touze.
Však Bůh tě uslyšel, v oblacích který sedá.
– nad kůry andělské tvá píseň jasněj zněla –
Svou rukou pokynul, zpěvačko z kruchty bledá.
A k Sobě v modro tam, kde andělé jsou pouze,
kam křídel neměvší, jsi dolétnouti chtěla,
tě z kruchty povolal, by’s o velkých mších pěla...
47