PÍSEŇ O MRTVÉM MĚSTĚ.

PÍSEŇ O MRTVÉM MĚSTĚ.
V poušť mrtvou život odvál moje kroky, v mou duši balvan zapomnění letí, jak pod travou bych dlouhé spal už roky, pohroužen v hlubých snech, teď osamocenosti mám jen v duši pocit, mně je, jak v hroudách země už bych ztlel, v tmách oněch velkých náhle ze sna procít’, kolem se rozhlížel – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Samota kolem jest, bez lesku bílých hvězd, nevyšel měsíc, tma oblévá ňadra má. V srdci je klid a led – kalně můj zháší hled, prsty mé chladny jsou, ve vlhkosť země se strou. Myšlénky nedosněné v hlubiny ponořené, v chvíli, kdy život prch’ – vypluly na povrch. 72 Probírám bělosť jich, jejich žel, peklo i hřích, bělosť i jejich kal, – jich taj jsem odmýkal. Ó, jako v Pompeji bych vyhrabal naději, jich v popelu šedivém v toužení žíznivém. Oprášil popel a prach, v struny jich dávné teď sáh, zladil je v dávný jich tón, veselí, bolesť i ston. Jakobych rozvíral knihu jich, listy se probíral, ze žlutých stránek jich čet, že voněl les, procítal květ. A v městě jich pohřbeném nad zhaslým jich plamenem – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – já poutník kráčel mrtvým městem oním, to věda jen, že bouřily, kde jsem, kde jdu a hlavu zamyšleně kloním nad červeným svým Baedekrem! 73