STAROU CESTOU.

Karel Červinka

STAROU CESTOU.
Cestou zas kráčíme v zeleni niv v neděli vyjdouce z města. Zase se stáčí jak před lety dřív před námi stará ta cesta. Před námi hoří slunečnem vzduch, nad námi modro a v zadu všedního života zaniká vzruch, před námi plný les chladu. V praskotu tichém zrajících žit, v kvetoucích jetelů vůni, vážky let kol kde se plaše jen kmit, kobylky kde se jen sluní – – Žáby kde jenom tesknivě z bažiny ozvou se časem, lekníny kývají lenivě polité slunečním jasem – – Starou tou cestou kráčíme zas slunečním úpalem zmdlení, kolem brázd, odkuď teď křepelčin hlas v naše se ozývá snění. 97 Klasy co vítr slabý se chvěl, ve svazek tužší a tužší chytá mě po zašlém životě žel, chvěje mi rozchvělou duší. Vidím ji hořet a vidím ji plát’, žhavými paprsky sálat, starou tu cestu, po níž kdys rád dal jsem se plný snů, nálad. Vidím ty prostory oteplené, cítím i teplé ty deště padati ku zemi rozžhavené, je mi jak tenkrát zas ještě. Ale hřměl jinam života proud, který vše serval a schvátil. K cíli že souzeno neproniknout, ještě jdu, abych se vrátil... 98