PÍSEŇ ÚLEVY.
I.
I.
Den zhasínal v záplavě rudé,
už krajinou soumrak se chvěl.
Já s žalem, jenž po všem tu zbudezbude,
jsem letními nivami šel!
Co kobylek chřestot zmlk’ kolem,
žab píseň co nesla se v dál,
co chladivý vítr zas polem
dnu po parném tišivě vál,
co vonělo všecko kol seny,
jen z řeky smích dětí v tmu zněl,
já prachem dne znechucen, zmdlený
jsem letními nivami šel.
II.
II.
Ó, jaký to večer dnes vonný,
ó, jaká to cesta zas jest!
v tmě sotva že dozněly zvony,
už na nebi tisíce hvězd,
a měsíc už vyšel zas žlutý
a nad statkem visí teď,
svit rozlil se ve vrbin pruty,
jak blýská to tlumeně, hleď! –
112
III.
III.
Splav hučí z par v píseň tu tichou,
v niž zabral se zvlhlý pruh niv.
Mdlá vlhkosť se rozléhá líchou,
jak za dne tu nebyla dřív,
zemízem’ vychládá v parách se tajíc,
už netopýr z šedých vzlét’ střech,
co k zelništím hopkoval zajíc,
a koroptve křikly kdes v snech.
I bylo mi, jak jsem to slyšel,
té noci, jak vnímal jsem div,
pod hvězdami, pod něž jsem vyšel,
tak, nikdy jak nebylo dřív.
IV.
IV.
Co v tmavší se stíny kraj halil,
co měsíc tkvěl nad starou tůní
a žlutý svit do kraje nalil, –
tu duše má přetekla vůní,
a podivné bylo v ní teplo,
a časem jen bleskem hvězd
to s povrchu v hlubiny šlehlo,
ó, tam, kde tma nejhlubší jest!
V.
V.
Jak rytíř, jenž z cizích jde služeb,
tkví v pochvě mu po krvi meč,
z těch dálek, v něž divý rej tužeb
jej zahnal kdys ve marnou seč,
113
a v daleku jeho svál stopy,
– teď návratu svého se leká –
co na pleci houpe se kopí,
noc rytíře objímá měkká – –
VI.
VI.
Tak promarniv všecko už tady,
sám sebe dav životu v plen,
jsem v dálkách snů obléhal hrady,
dnes vracím se pohroužen v sen,
mdle v ňadrech už srdce mi buší,
cit ještě zas v ňadrech mi šlehá,
ó, jaká to podivná duší
dnes zase mi přetekla něha!
VII.
VII.
I klesnu s ní zmařen, ač vznícen, –
ač planu a hořím ní,
v dní bědných tu pohlcen jícen,
ó, v prázdno těch šedivých dní,
jak na smrť kdož v ložích jsou choří,
též cítí ji v hlavách svých kvést,
co horečka poslední hoří –
však úleva – konec už jest – – –
114