PROCHÁZKA NEMOCNÝCH.

PROCHÁZKA NEMOCNÝCH.
Chodí jak večerní stíny v županech lehounkých, šedých, ret jich je modravě siný a mají z popelu pleť, – ó, v tvářích chorobně bledých na bolesť tajenou hleď!... Na chodbách v zákoutích stanou a druh se nebojí druha, raději zajdou si stranou, ač lékař zakázal jim, doutník jim podstrčí sluha, přijmou jej s úsměvem mdlým... A kouř je dráždí a dusí, mnohý z nich nervósně kašlá a člověk musí a musí – – černý šat chodbou se mih’, jeptiška záhy však zašla, nikdo již neuzří jich... 9 A z patra prvého dolů nosítka zastřená dvorem sluhové nesou a v bolu někdo jde za nimi teď – a jeden se zřejmým vzdorem na ně se zadíval, hleď! – – S klidem v tom hasnoucím oku dívá se, doutník si kouří, – snad ani nepřečká roku, ale on zemřel by rád! zdá se ti, v pušek, děl kouři že vidíš vojíny stát, – – – jimž koule nad hlavou sviští a oni pevným přec krokem s ranami, z kterých krev prýštíprýští, kol tebe kráčejí teď... Na davy s lhostejným okem ve chodbách bloudící hleď! – - 10