1.
Já, Giuseppe Moro, Janovan,
vyprávím, co slyšel jsem a viděl.
Věřícího slovům víry přiděl.
Slyšeli jsme štěkat oceán
jako psa, jenž vidí zloděje,
kolem oken domu jak se plíží.
Strhnouti chce řetěz, jenž ho tíží.
Lomcuje jím. Všechno marné je.
Pietro jen kynul pravicí
mořských vln těch hrozivému vzmetu.
Niccolo, jak zřel by Fiamettu,
Oceánu prones’ zdravici.
1
Já, Giuseppe Moro, mlčel jsem
o stožár se němě opíraje.
Tušil jsem, že hloubka hltavá je.
– Já, Giuseppe Moro, spatřil zem’ – –
2.
Plachty dmou se, plujem’ z přístavu.
Loď je lehká, lehká srdce naše.
Nehledíme zbaběle a plaše,
necítíme v údech únavu.
Vítr žene. A my voláme
pozdrav těm, kdož na břehu dlí klidní.
Neznámí a přehlížení, bídní
odkryjeme světy neznámé!
2
Pozdrav všem, kdož z pobřeží nám kynou!
Pozdrav všemu, co dnes ztratíme!
Do Janova až se vrátíme,
nestaneme v studu před otčinou.
3.
Rukoudáním jsmeť si slíbili,
svoji čest jsme dali za zástavu,
že se nevrátíme do přístavu,
dřív než bychom slávy dobyli.
Nezleká nás živel zavilý.
Zůstanem’, ať cokoliv se stane.
My tři mladí a tři Janované
rukoudáním jsme si slíbili!
3
Kdyby bratr mrtev, bez síly
padl v seči s osudem svým tuhé,
promluví ten, který přežil druhé.
Rukoudáním jsme to slíbili!
Skrytému vstříc šli jsme osudu.
Na svých druhů silné svaly hledě,
na osmáhlé tváře jako z měděmědě,
říkal jsem si: Já to nebudu!
4.
Třeba toužil duch, je tělo chabé.
Nejslabší jsem z naší trojice.
Mohu také snem svým opít se,
skutečnost však říká: Ustup, rabe!
4
Sladce umí mluvit Niccolo,
Pietro má přízvuk hrdé síly.
Koktám já, kde oni hovořili.
Mluvím váhavě a napolo.
S nimi jdu, jak muška za světlem.
Připálím si křídla, dobře cítím.
Třeba mladým platil bych však žitím,
přihřeju se při snu rozkvetlém.
5.
Chvíle přišly, smrti příšeru
kdy jsme zřeli civěti tak z blízka.
Vrhne bouře loď nám na skaliska?
Octli jsme se v hloubi krateru?
5
Cítím, že je marný všechen vzdor.
Na trámu lpím, zavíraje oči.
Zdá se mi, že celá loď se točí,
vlny výše dosahují hor.
V údolí jsem mezi nimi skryt.
Tajemství dna tajemstvím mi není.
Poslední to, myslím, okamžení.
Křižuji se, klesám.
A pak klid.
6.
Záhadně se Janov kolíbá.
Jasné nebe, perspektivy jasné.
Jasná touha, jež se chví a žasne.
Bezvětří. A loď se nehýbá.
6
Nepohne se z jediného bodu.
Čekáme. Klid je tak hrobový.
Nepohne se ani plachtoví.
Jenom žralok brázdí slanou vodu.
Jenom žralok brázdí slanou vodu.
Připomínka, hrozba, výstraha?
Bouří neumdlela odvaha,
na jednom však hrozno stanout bodu.
7.
Ale v den, kdy zas se hnula loď,
vášnivá nás touha v dálku hnala.
Jakby mladá žena zavolala
z oken v květu usmívavé „Pojď“.Pojď.“
7
Sváteční se vítr dotkl skrání,
sváteční nám vítr čechral vlas.
Oko vlhlo. Chvěl se mladý hlas.
Objali se mladí Janovani.
Věřili jsme: Země nedaleká.
Cítili jsme: loď k ní pospíchá.
A v nás byl to zmatek ženicha,
na nevěstu krásnou který čeká.
Řekli jsme si: Zítra, zítra již!
Nemůže lhát radost mého nitra.
Srdce naše volá jasně: Zítra!
– – – – – –
Kromě moře nic dnes neuzříš.
8
8.
Kolikrát vál vítr do skrání,
kolikrát nám srdce zachvělo se,
jako květ se chvěje v ranní rose.
Jaká byla muka čekání!
Kolikrát jsme mohli v dálce zřít
malý bod, jenž znamenal nám zemi.
Nad mrtvými jak nám nadějemi
těžko bylo rakev uzavřít!
Mohu mluvit v chvíli zmírání,
odevzdán kdy do vůle jsem Boha:
život svůj dnes znovu žíti moha
nevzdal bych se muk svých čekání!
9
9.
Pouze hvězdy směr nám cesty děly.
Marny mapy, marný rozměr plánů.
Marný slavný dopis velkochánu.
Neporadí ani Toscanelli.
Přibývá řas, které lodi brání.
Konec cesty? Všeho? Těžko chápat.
Plujem’ na západojihozápad.
Přes loď letěli dva pelikáni.
10
10.
Onoho dne píseň zmlkala
nejbujnějších námořníků na rtu.
Nevíš, jestli štěstí nebo zmar tu.
Mořská žena na nás volala.
Bílé její tělo nad vodou
zahalily zpola dlouhé vlasy.
Na lehounké sedla mořské řasy,
zpívala nám s divnou lahodou:
„Námořníku, běda! Kudy jdešjdeš,
utonulo tisíc druhů jiných.
Střez se vln těch moře, zrádně siných.
Námořníku, běda! Zahyneš!“
11
„Námořníku, běda! Vypučí
marně květy na janovském břehu.
Marně hledáš cizokrajnou něhu.
Hledáš-li, pojď v moje náručí!“
„Krásné ženy budou plakati“plakati,“
třetí byla píseň mořské ženy.
„Do kostela půjdou uslzeny.
Ze tří jeden jen se navrátí.“
„Ze tří jeden“jeden,“ žena pěla tu,
zamrsknuvši ocasem svým rybím.
„Kdo jde, tomu novou zemi slíbím.
Kdo se vrátí, boj se návratu!“
12
11.
Přišla noc a my jsme všichni bděli.
Na sen nikdo nepomyslil hrubě.
Bloudili jsme tiše po palubě.
Se svou bázní jsme se procházeli.
Přišla noc a mléčná dráha svítí.
Po palubě chodili jsme tiše.
Pietro mnil v důvěřivé pýše:
„Oba zemrou, já však budu žíti!“
Niccolo však hleděl na nás v trudu.
Lítost jeho ochromila radost.
Ale z očí děla silná mladost:
„Oba zemrou, já však žíti budu!“
13
Já, Giuseppe MoroMoro, v závrati
ptát se chtěl, kde marno bylo ptát se:
„Mám já doufat nebo spíše bát se?“
Ze tří jeden jen se navrátí!
12.
Těla naše ať si shltne moře,
jeho ryby nechť se o ně dělí.
Neustanem’, kde jsme jednou chtěli.
Neustanem’, třeba kyne hoře.
Chceme zem’, o které vám se nezdá,
nový kraj a nový vzduch a půdu.
Zříme v nebe: nemůže být v bludu,
koho v dálku zavolala hvězda.
14
Důvěru my máme mezi všemi,
po zklamání tolikerém víru!
Vesmír najdeme my ve všem míru,
v tomto moři objevíme zemi!
13.
Tak jsme sobě přísahali temně,
plavčíka hlas v plachtoví kdy jásal,
plavčíka, jenž zajikavě hlásal
opojivé, velké slovo „Země!“
Námořníci skupili se v sboru
hledajíce v naznačeném směru.
Užaslí jsme stáli v ranním šeru,
žvatlajíce „Země... Na obzoru...“
15
Jako k tanci ulétala loď.
Naklonění, bychom dříve zřeli,
starý pocit svůj jsme opět měli:
Úsměv ženy volal z dálky „Pojď!“
Pojď a vem’! ta sličná žena děla.
Upoutáni jejím obrazem,
usměvavou viděli jsme zem’.
My ji ranou uvítali z děla.
14.
Měsíce tři, jaký krátký čas!
Měsíce tři, kdy je všechno nové!
Noci krásné, krásnější jich dnové.
Měsíce tři opojily nás.
16
V pralesy jsme vešli zasněné.
Vyděšené zraky smělých plavců
zřely couvat smečky divných dravců,
chvít se ptáky nikdy nezřené.
Podivné jsme zřeli byliny,
vůně zvláštní, silné, omamivé.
Rozkoše, jichž neznali jsme dříve,
lidi jiné jiné otčiny!
Měsíce tři, jaký krátký čas!
Jiný bůh tu jinou zemi stvořil,
jiný lid se jinak jemu kořil.
Měsíce tři opojily nás!
17
15.
Divný v nitru odehrál se děj.
Opustivše zemi svojich otců,
uprostřed těch rudých domorodců
změnili jsme mrav a obyčej.
Jako dravci šli jsme v lesů šero.
Starý Bůh nás nezná v tomto kraji.
Neplatí zde zákon na Sinaji,
není pro nás dáno Desatero.
Činit zlé nás vnitřní požár nutí.
Domorodců dráždí důvěra.
Se smrtí nás rozněcuje hra.
Kdož dřív byli dobří, teď jsou krutí.
18
Plamen, zkázu šířili jsme vůkol
v neznámém a novém národu,
vražednému zhouby pochodu
říkajíce zpyšněle: Náš úkol!
16.
Na hor témě stouply naše nohy,
hleděli jsme lačně v šírý kraj.
Adama a Evy byl to ráj?
Ne už lidmi, my jsme byli bohy!
Domorodec zíral přeubohý
na cizince, který zkázu nes’.
Na místo ho přikovával děs.
Ne už lidmi, my jsme byli bohy.
19
Novou zem jsme našli, všichni dí.
Máme, čeho lidská touha žádá.
Nad žitím i smrtí naše vláda.
Máme vše, však svět to nevidí.
17.
Každý chová svoji myšlenku,
je-li sám, tož jí se rozehřívá.
Každý sen svůj úzkostlivě skrývá,
žárlivec jak skrývá milenku.
Zvláštní každý pro sebe má žití.
Cizí oči kraj ten neshlednou.
Myšlenka však roste: pojednou
přerostla nás, že ji nelze skrýti.
20
18.
Za večera my tři z Janova
sešli jsme se na pobřeží bledí.
Zraky naše do daleka hledí,
tam, kde asi břehy domova.
Nad pýchy jsme stáli propastipropastí,
ďáblů v ní se zakmitaly rohy.
Nestačí nám, že jsme tuto bohy.
Chceme býti ctěni od vlasti.
Chcem’, by domov poznal slávu synů.
O zemi, již jsme tu odkryli
nezlekáni, hrdi, zmužilízmužilí,
chceme zpraviti svou domovinu.
21
19.
Nutno říci, že nás varoval
nějaký hlas před zlou jízdou domů.
Není možno žíti světu tomu?
K čemu hledat nebezpečnou dál?
Bránili se mnozí námořnícinámořníci.
Moře trámů nemá, lepší zem’.
Není líp žít v opojení svém?
Satan pomoh’. Dali sobě říci.
Nestačilo hrdým štěstí ticha,
nestačilo hrdé vědomí.
Všichni musí vědět jako my.
Varoval hlas. Zvítězila pýcha.
22
20.
S bohem, země! PřišliPřišlí z daleka
přinesli jsme dravost racy cizí.
Do tvé krásy vnikli cudní, ryzí
s věčnou zvědavostí člověka!
S bohem, země, jež jsi tolik dala!
S bohem, sne, jenž přestal být’ snem,
pohádko, jež náhle řekla „Jsem“„Jsem“,
Touho, která jsi nás zavolala!
S bohem, země čarovná a nová!
Třeba strhnout s tebe čistý háv.
Třeba tebou potěšit dav.
Třeba dát zprávu do Janova!
23
21.
Já, Giuseppe Moro, Janovan,
se syny jenž Tribola se sbratřil,
vyprávím, co poznal jsem, co spatřil.
– – Slyšeli jsme štěkat oceán
jako psa, jenž vida zloděje
zboží nésti z domu nakradené,
na svůj těžký řetěz zapomene.
Lomcuje jím. Všechno marné je.
Pietra řev moře nezmate.
Hledí na ně klidně, kterak běsní.
„Zem’ jsem viděl, o níž doma nesní.
Marně štěkalo jsi tenkráte!“
24
NicoloNiccolo též setřás srdce tíž.
„Připíjím ti, broukavé ty moře,
za štěstí a za triumf a hoře!“
Přes palubu metl moři číš.
Já, Giuseppe Moro, mlčel jsem
vzpomínaje písně mořské ženy.
Číše padla vína v mořské pěny.
– – Já, Giuseppe Moro, spatřil zem’!
25
ČÁST DRUHÁ
[27]
1.
Zdálo se mi, že jdu přes moře,
Oceán že skrocen k nohám kles’ mým.
Mohu vše, jen zastavit se nesmím.
Hladinou jdu, s vichry hovoře.
Moře, zdá se, přikoval můj zrak,
sklopím-li ho, dravě na mne skočí.
Nad propastmi kráčím volně tak.
Ale běda, přivřu-li své oči!
28
2.
Jedeme. Loď plna památek
na měsíce tři a pyšné chvíle.
O světů dí jiných zvláštním díle.
Na ráj připomíná. Na svátek.
Domorodcům všechno vzato je.
Máme bůžky tváří naduřelých,
máme sošky tvarů zvláštních, smělých.
Kroje, hračky, zbraně, nástroje.
Ale závistivá vichřice
trofeje nám pyšné stále trhá,
trofeje nám kamsi v propast vrhá.
A nás jímá po nich tesknice.
29
Na smrt myslíme my, na záhubu,
na včerejška zašlou nádheru.
Hledíme tam v jícen krateru.
Cos nás táhne mocně přes palubu.
3.
Třeba síly sebrat poznova,
na svůj úkol pomyslit a žíti.
Na zvěst, na to, jak jí ohromiti
slavnou signorii domova.
Lítost naše ustupuje touze.
Na daleký vzpomínáme břeh.
Na důvěrné kouzlo rodných střech.
Na večer, kdy vypráví se dlouze.
30
Na souseda, závistí jenž bledne.
Na janovských dívek rudý ret,
řkoucích: Nový oni našli svět!
Na rozkošný úsměv zvláště jedné.
4.
Snů těch rej mou bolest neoslabil,
paměť nesetřel té neživé.
UpřiUpře na mne oči zářivé:
divoška mne mučí, již jsem zabil.
Jako dítě, jemuž hračku dali,
zatleskala svýma rukama.
Byla tu a prchla neznámá.
Vánkem jsme ji proto nazývali.
31
Jako hračkou byl jí také stan,
jako hračkou byly naše pušky.
Shovívavý nad rozmary družky
usmíval se časem Janovan.
Žvatlala svá slova divošská,
kterým nikdo z lodi nerozuměl.
Staletý strom nad hlavou nám šuměl.
V žilách krev nám vřela jinošská.
Zavěsila se tam na větev,
ukázala prstem na mou pušku.
Já ji vzal a zastřelil svou družku.
Z rozmaru... to nebyl ani hněv.
Z větve na větev se kácela
jako pták, jenž postřelený padá.
Byla lehká, zářivá a mladá.
Padla v trávu. Vykrvácela.
32
Odešel jsem, nepocítil hoře.
Nová země měla tolik krás.
Nová země opojila nás.
Ale nyní mluví o ní moře.
5.
Každému z nás mluví nyní moře
o nějakém pomíjeném činu,
každému z nás najde tajnou vinu,
každý z nás dnes do vln hledí choře.
Každý z nás dnes na hladinu civěl,
jakoby tam mrtvá těla plula,
jakoby tam tiše povzdechnula.
Opilec jsme, který vystřízlivěl.
33
6.
Kterak směšně na to zírali
divoši ti pitvorní a rudí.
Za noci, kdy chladný vítr studí,
myslím na to, kterak zmírali.
Kterak cize naše rány zněly
v ohromeném, snivém pralese.
Zdálo se nám, že nás táže se:
Cizinci, co u mněmne jste tu chtěli?
Přišli jste sem v touze zvědavé,
přišli jste sem brát a poskvrniti.
Vaše oči, ty se světla štítí,
vaše oči zlé a šilhavé.
34
V souladu jsem žil svůj život celý.
Není barvy, chybící snad tady.
Mám své šelmy, škorpiony, hady.
Bylo třeba, byste přicházeli?
Ptačí skřeky zněly na všech stranách.
Dálka s dálkou šumně hovořila.
Opice se šklebíc zavěsila
nad hlavami někde na lianách,lianách.
7.
Na palubě v podvečerní chvíli
sešli jsme se k nové zábavě.
Jako vojín o své výpravě
o své Zemi my jsme hovořili.
35
Kreslili si záliv, proudy řek,
kanöe, jež jimi hbitě pluje.
Ptáka, který ohněm oslepuje.
Kreslili si půvab divošek.
Sahali jsme denně na roušku,
minulost jež ode dnešků dělí.
K dotazu jsme vždy se navraceli:
„Pamatuješ... Ten let papoušků?“
Palubu když měsíc zalije,
NicoloNiccolo se tiše sklání ke mně.
„Pamatuješ? Země! Země! Země!“ –
Promluví ten, který přežije!
36
8.
Po palubě tupě chodíce
počítáme tupě svoje kroky.
Počítáme dny a měsíce.
Budem’ marně počítati roky?
Bojíme se. Chvějem’. Nikdy klid.
Vrhá v před a zpět nás metá bouře.
V dlouhých nocích očí nezamhouře
slyším v tichu druhů srdce bít –
Každý večer dí: Co bude příště?
Síly bere nám to pomnění.
Naše loď je naše vězení.
Bude zítra naše popraviště?
37
9.
Přišel čas, kdy naše zásoby
ku podivu zrádně docházely.
Přišel čas, kdy na obzor jsme zřeli,
spasení jak v očích bylo by.
Přišel čas, kdy došla sladká voda;
zpráhlé hrdlo marně čekalo.
Přišel čas, kdy všechno lekalo.
Přišel čas, kdy hlad náš dřevo hlodá.
Přišel čas, kdy jakby utkvělá
naše loď se nehýbala s místa.
Přišel čas, kdy byla zkáza jistá.
Viděli jsme: sudba proklela!
38
10.
Biskajec ten chytrý! Uschoval
suchary si někde stranou v sudu.
Usmíval se v hladovících trudu.
Jeho úsměv na čin žaloval.
Biskajec ten chytrý! Svoji skrýš
nechtěl udat, když jsme přišli v hněvu
poptati se jeho po úsměvu.
Biskajec se neusměje již.
39
11.
Za bídnými dny jdou noci bídné.
Po palubě bojíme se jít.
Prudká touha jímá seskočit.
Vidíme jen, kterak mužstvo řídne.
Všichni mohou, přemůže-li bol,
vrhnouti se do dobrého moře.
Unaví-li vyčkávati zoře,
do noci je věčná cesta kol.
Všichni mohou, přemůže-li strast,
do prsou si vrazit dobrou ocel.
Muk je zbaví na vždy její pocel.
Na náš život má však právo vlast.
40
Všichni mohou, dochází-li síly,
někde stranou vzíti dobrý provaz.
Hůře bude těm, kdo zbyli po vás.
Rukoudáním my však přislíbili.
12.
V našich očích nic už nebylo
nežli úzkost zvěře, jež je v pasti.
Dobyvatel počínal se třásti.
Vše, co bylo, všechno zradilo.
Agonii druhů vidí zrak.
Myšlenka se neodbytná vtírá:
Je to spása, že ten druhý zmírá.
Zahynou-li všichni, lépe tak!
41
Na lodi se stíny mihají.
Pouze jeden navrátí se ze tří.
Nikoho hlad krutý neušetří.
Na lodi, hle, blázni číhají!
13.
Chvílemi jen něco probleskne,
vědomí jak minulostminulosti vyšší.
Pouze na mžik zoufalství se stiší.
Lepší bolest sobě zasteskne.
Lítostná se pronášejí slova.
S námi zhyne celý nový svět.
O divech kdo bude vyprávět,
nevrátíme-li se do Janova?
42
14.
A v těch chvílích oči horečné
hledají se opojiti ještě.
Snad že daly nalokat se deště
po dnech žízně vody skutečné.
Naše oči vidí novou zemi,
naše noha pevně na hrudě.
Naše duše čelí Obludě
důvěrou a svými nadějemi.
Jsme tak lehcí, že i letět možná,
jako pták, jenž na plachtoví sed’.
Vítězný a nádherný to let!
Duše hledí věřící a zbožná.
43
15.
Pod námi jsou cizí národy,
pod námi jsou cizí veleměsta.
Pod námi je soudce, který trestá,
pod námi jsou vlasti obchody.
Pod námi jsou meče vraždící,
pod námi rod papežů a králů.
Pod námi moc bolesti a žalu.
Pod námi jsou svatí, hříšníci.
Pod námi je velký, širý svět.
Janov je v něm pouhým bodem pouze.
Rozplýváme v ohromné se touze.
Jaký je to, jaký je to let!
44
16.
Náhle někdo křídla tvoje shodí.
Srdce bije těžce, bije slabě.
Ruka klesá po tvém těle chabě.
Civíme tu na palubě lodi.
Pálí náhle moje rohožka.
Pálí oči, hrdlo, všechno pálí.
Na hranici jako by mne spiali.
Usmívá se na mne divoška.
45
17.
Přežili jsme všechny znavení.
Bez zájmu jsme mrtvé sčítali.
Bez zájmu šla noc, dny svítaly.
Pietro dal večer znamení.
Těžko slova z hrdla už se drala.
O přísaze mluvil zmateně.
Blouznil zrádné mořské o ženě,
která jeho víru oklamala.
Pak se snažil odkaz vtělit v slova;
za ruku nás oba prudce bera,
ukazoval kamsi do večera.
„Jděte říci,“ šeptal, „do Janova!“
46
18.
Všemu klnul potom umíraje,
rukou mával, jakoby chtěl bít
všechny ty, kdo mohou déle žít,
vzpomínek nést netušené ráje.
Klnul Nové zemi, klnul chvíli,
kdy jsme vrátit rozhodli se domů.
Klnul zlému okamžiku tomu,
na cestu kdy jsme se vypravili.
Klnul chvíli, kdy byl matkou zrozen,
klnul bohu, který stvořil svět.
Klnul žití, smrt jež naposled.
– Umřel pak a do moře byl hozen – –
47
19.
Leželi jsme mdlí a znavení.
Bez zájmu jsme zřeli do dáli.
Bez zájmu jsme smrt svou čekali.
Niccolo dal ráno znamení.
Niccolo byl pokorný a tichý;
prosil Boha otce, Jesu Krista,
aby tomu, který mřít se chystá,
odpuštěny byly mnohé hříchy.
Na sebe bral všechny křivdy naše.
Sebe z pýchy obvinil a zrady.
Jeho vinou, tvrdil, že jsme tady.
Lákání prý poslech’ Satanáše,
48
Mořské ženy šalbu mohl znáti,
mořské ženy, která lstivě pěla,
v Niccolovi víru probouzela,
on že bude třetí, jenž se vrátí –
Pokorná pak přeryl jeho slova
poslední vzkaz naplněný jasem.
Sklonil jsem se k němu. Mroucím hlasem
„Zprávu – – dáti – –“ šeptal „do Janova – –“
20.
Poledne žhne. Ticho okolo.
Potácím se s vytřeštěným zrakem
lodí, jež je opuštěným vrakem.
Třeba, by byl pohřben Niccolo.
49
Pošetile k sobě hovoře,
žraloky jsem s lodí plouti spatřil.
Já, jenž kdysi s Niccolou se sbratřil,
žralokům ho hodil do moře.
21.
Snilo se mi o veselé pitce,
bujných ženách v krčmě námořníků.
O vášních se snilo okamžiku.
Snilo se mi o krvavé bitce.
O pěvci se snilo s krásným slovem.
Bílé cestě, která z města vede.
O dívkách, jež kráčí po ní bledé.
O lese se snilo piniovém.
50
Snilo se mi o té opuštěné,
která chodí k přístavu a čeká.
O dívce, jež doufá a se leká
vidouc loď, již z dálky vítr žene.
Povzdech zněl mi přes daleké moře,
přes světy se její úzkost chvěla.
V bezmocném až touhu probouzela
ukonejšit krásných očí hoře.
Bože, usuš oči, které pláčí!
Nedej, aby k přítomnosti slepá
vzpomínala marně na Giuseppa.
Živým štěstí dej a klidu spáči!
Bože, uzdrav srdce, jež je choro!
Dej jí lásku, méně krutou mojí!
Dej jí štěstí, které rány zhojí!
Její syn ať zve se Cristoforo!
51
22.
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
52
ČÁST TŘETÍ
[53]
1.
Dobří mniši chodí podél lože.
Neznámého léčí cizince.
Marně hledám ve své vzpomínce:
Kudy ved’ jsi hříšného sem, Bože?
Jaké vedly v tento klášter schody?
Jakým peklem šel jsem za živa?
Mnich se na mne tiše usmívá.
A já slyším ještě hukot vody.
Časem touha ptát se uchvátí.
Naslouchají, hlavou potom vrtí.
Je to pro mne ostrý osten smrti.
Neznají řeč. Líp se neptati.
55
Časem zvěst má z rtů mi vyletí.
Nové země opíjím se slávou.
Vypravuji. Oni vrtí hlavou.
Nechápou mne. Líp je mlčeti.
2.
Já, Giuseppe Moro z JanovaJanova,
na břeh země vstoupil plný děsu.
Jestli slovo mrtvých neunesu,
moji druzi zemrou poznova.
Mizí časem mdlá má odvaha.
Zdá se mi, že líp je moře na dně.
– Smím své druhy opustiti zrádně?
Úloha mne, Bože, přemahá!
56
Na loži dlím slabý, chorý já.
Dobří mniši se mnou tuto prodlí,
za spásu se mojí duše modlí.
Zvonit slyším Ave Maria.
3.
Rozuměli, že si přeji psáti.
Přinesli mi tento pergamen.
Na krucifix hledím unaven:
rač, o Pane, síly k dílu dáti!
Rozluštit nech čtenářovy zraky
písmo moje příliš neumělé.
Přečte někdo, dumu na svém čele,
námořníka směšné klikyháky?
57
Bude slovo chorého mít cenu?
Uvěří mi bližní moji zdraví?
Stíny mrtvých „Pokus se!“ mi praví.
Píšu těžce na svém pergamenu.
4.
Napsal jsem a klesám pod únavou.
Na mé písmo hledí zbožní mniši.
Nerozumím, co si praví v tiši.
Chápu pouze toto: vrtí hlavou.
58
5.
Nakreslil jsem Janov, slunce zář,
přístav, kde se plachty lodí kupí.
Nakreslil jsem námořníků tlupy.
Pietrovu, Niccolovu tvář.
Schůzky naše na klášterním dvoře,
kučeravé hlavy nad mapou.
Vůli, zápasiti s útrapou.
Posléze jsem namaloval moře.
Nakreslil jsem mraky, jdoucí temně,
bouři, vichr, bezvětří a jas.
Mořskou ženu zrazující nás.
Plavčíka, jenž volá „Země! Země!“
59
Nakreslil jsem záliv, proudy řek,
kanoe, jež po nich hbitě pluje.
Ptáka, který ohněm oslepuje.
Nakreslil jsem půvab divošek.
Strast jsem kreslil, hlad a mrtvoly,
výčitky, jež na večer se vrací.
Naději a potom resignaci.
Pietra smrt a smrt Niccoly.
Maloval jsem všechnu úzkost smrti.
Bědného, jenž všecky přežije.
Ale obraz němý, špatný je.
– – – – – –
Nahlédnou. Jsou tiši. Hlavou vrtí.
60
6.
O silného opřen fratera
v kostelíček já se dovlekl.
Na chladný jsem kámen poklekl,
zíraje tam lačně do šera. –
Prosil Boha o zdar jsem svých cest,
o to, abych druhům nebyl lhářem!
V ornátu kněz zpíval před oltářem
slavná slova: „Ite, missa est!“
61
7.
A já šel jsem, kudy osud velel,
šel jsem slabý, pokorný a chudý,
Novou zemi našel, nové trudy.
Mladý vlas můj zlobou času zbělel.
Každý skloní hlavu ke mně vkroče.
Každý lítost s bezmocí mou cítí.
A ti, jejichž synem moh’ bych býti,
pokorně mne oslovují „Otče!“
Domů jít chci, vůle-li to Boha,
domů jít, jak ret chtěl mroucích bratří.
Janova-li brány oči spatří?
Donese mne v dáli slabá noha?
62
Z mého okna výhled k hřbitovu.
Mluvit chci a hrdlo mi to svírá.
Volat chci a hlas mi v ústech zmírá.
Umrou moji bratři poznovu?
8.
Duch je silný, třeba tělo choro.
Zahynu-li, nezahynu zrádce.
S bohem, bratři, půjdu cestou ptát se:
Dojde v Janov bledý poutník Moro?
Klášter mizí, za vrchy se schová.
Odejdu a nepohlednu na zad.
Starců, mužů, dětí chci se tázat:
Kudy, bratři, cesta do Janova?
63
Hory splynou s mráčkem, který plová.
Do úpadu půjdu, nezareptám.
Stařen, žen i dívek já se zeptám:
Kudy, sestro, cesta do Janova?
Nepochopí nikdo mého slova,
budou smát se muži, ženy, děti.
Raní kámen, který z řad jich letí.
Schýlím hlavu dál,hlavu, dál jda do Janova.
Mdlý až padnu, pozdvihnu se znova,
slovo svoje půjdu domů říci:
Mrtví všichni lodi námořníci.
Počet za ně dát jdu do Janova.
S bohem, bratři. Nemá pro vás cenu
neumělé písmo cizí řeči.
Po staletích přec snad oči něčí
rozluští ten obsah pergamenu!
64
Duch je silný, třeba tělo choro.
Já tu zbyl, zlým pomíjený časem
se svým slabým, chvějícím se hlasem.
Unese svůj úkol poutník Moro?
E: sf; 2004
65