SNOUBENCI.

SNOUBENCI.
Svým štěstím zmámeni v park vyšli před večerem (a vánek lehounký je líbal do tváří) za ruce držíce se; vlažným, mlžným šerem, jež květy vonělo, létali komáři. A po čem toužili a co jim v ňadrech plálo, teď duši zvlnilo a nevěděli jak po štěstí sáhnouti, jež už se na ně smálo, a oba mlčeli a touhou plál jim zrak. A v hlavě hučelo mu: „Tvá jsem celá! celá!“ – teď byl ten okamžik, ten nejkrásnější z všech, kdy „Ne! Ne!“ ukrutné, jež pro něho vždy měla, se v „Ano!“ promění na rozpálených rtech... Jak jen vše vyjádřit, co nyní na ní žádá, – a bílou košilkou problesknul ňader sníh – již všecko chápala a vzdala by se ráda při oněch plamenných a žhavých polibcích. 65 V tom ptáky spatřili, již na blízku si hráli. „Ach, buďme jako ti!“ k ní rozechvěný řek’. A mlhy slzely; ty přicházely z dáli, noc tiskla na stráně svůj první polibek – – 66