VEČER.

VEČER.
U okna usedla a hleděla ven v šero, tváře jí ovíval vzduch sluncem prohřátý, je pusto na dvoře, jen velký černý Nero si lehnul do písku pod stinné akáty. A hlavu nazvédnouc – je těžko říci, sní-li, – mlčky se dívala kams v neurčitou dál, choť její podvečer vždy z města v tuto chvíli z úřadu kočárem ve villu jezdíval. A kdyby nepřišel, ó, co by za to dala! – noc pouze jedinou by sama chtěla být, bez něho, kterému svou lásku zaprodala, co jiný nešťasten ji musil opustit!... Ten snílek ubohý, kde plahočí se světem, – ne, byl to blázínek, vždyť ideály měl, – myslil, že posype mu život cestu květem a život na cestu mu trní naházel – – 69 Vsak život bez lásky – toť také sudba děsná, tak teď má čekati, až ve vlas padne sníh... V tom kočár zahrčel! Muž! Vzbouzela se ze sna, a Nero zaštěkal a ze země se zdvih’ – 70