NOVÝ NÁJEMNÍK.

NOVÝ NÁJEMNÍK.
K nim přisel nájemník, to štíhlý student bledý, mel kufr, z kterého si vyňal trochu knih, – ó, jak byl ubledlý, měl ve své tváři sledy nocí, jež prohýřil ve kruhu přátel svých. Mrzut a zamračen jim slova neřek’ ani, najal jen pokojík, na čele smutku stín, líně se uklonil a zas šel v zadumání, však při tom spanilý byl mladý podivín. A v jeho pokojík pak s matkou vešla dcera a všecko rovnaly a utíraly v něm, a dívka rozhlédla se prázdnou jizbou včera po knihách na stole a kufru žlutavém. „Ach, mami, vidíte, má s sebou knihy taky – ty jistě půjčí nám, – to budem’ nyní číst!“ (A leskem podivným jí náhle vzplály zraky.) „Ach, mami, ve knížce zde od děvčete list!“... 82 A v jupce červené dí její matka plaše: „Pojď odtud raději – teď moh’ by přijít už!“ – „Proč, mami? Počkejte! Vždyť je to jizba naše; mě velmi zajímá; je, viďte, hezký muž!“ „Hle, album také má,“ dí zase matka tiše – „a vida, panáčka, – též slečinka tu je – a jak je hezoučká, – ta nejspíše mu píše –“ A děvče zavzdychlo: „Už tedy miluje“ – – 83