MYŠLÉNKY SMUTNÉ.

MYŠLÉNKY SMUTNÉ.
Myšlénky smutné, peruť vaše tichá ovívá čelo mé co noční chlad; a vím, že ten, kdo její šumot slýchá, usíná zvolna – zvolna – usne rád... Co minulo, je bouře bez oddechu – co nastává, je dlouhé truchlé zdání,– snad milá zář – či nové moře vzdechů? Jeť naděj ve snu, – milé usínání! – 22 Myšlénky truchlé, nechte moji hlavu, je mláda ještě, svět ji volá k činu, – mám v hrudi koutek, – tam si v temném davu ustelte lůžko v mlčelivém stínu. Co z toho, pakli těžkým vaším chladem uvadne srdce mého jarní květ, jen když mé čelo neostane ladem, jen z něho kdy svou žeň si vezme svět! Mohutný světe, mějž ty vůli svoji! Za povelem tvým půjdu beze slov, jen přej, až umru čestně ve tvém boji – ach přej mi růži bílou na můj rov! Snad někdy chodec, o svůj úkol bdělý, ulomí sobě růži v tichém klestí: Žehnej ti bůh, poutníče osamělý, najdeš-li v ní i zašlé moje štěstí. –