SLUNEČNICE.

SLUNEČNICE.
Již potratilo kvítí pestré šaty – studená jeseň krajem letí; jen slunečnice štíhlé okvět zlatý pne se v povadlém révy snětí. Stojí, – an kol ní všechno hyne, leč jak je smutná! ó jak tichá! – – Kdy širokým se listím větřík vine, sirotek opuštěný vzdychá. 25 V líci tak jasné jindy stín se šeří, kolem se zlaté vlasy chvějí... Kdo neztratil, co draho, neuvěří, jak vadne srdce beznadějí! – „Mým idealem zlaté slunko bylo, a jemu v oběť květu mého čas,– můj hled, kam jen se dráhou naklonilonaklonilo, velebil jeho kouzlaplný jas. „KdoKdo zví, že věrna po celé jsem žití své vidině, – ji v dálku sledujíc? Dnes ještě zlaté světlo na mne svítí, a mine plachý den – pak nikdy víc! „JedinýJediný mrazný dech – a v mojí tváři tu slza vonná stuhne v led; neslétne včelka víc, by v teplé záři z kalicha mého pila med. „AžAž jaro zbudí sestry mého kmene, zlíbá jim slunko zlaté vlásky, – v té chvíli sladké žádná nevzpomene zhynulé touhy, – mrtvé lásky...“