KDYŽ TOUŽÍ SRDCE...
Když touží srdce po blahu,
to větřík ňadrem zavane,
a z tajné citů hlubiny
podoba světlá vytane.
29
Jí plane hvězda na čele,
a z oka září nebesa,
ba se rtů line jarní zpěv, –
a touha slyší, zaplesá! –
Ta chvíle mění zemi v ráj,
a květný ráj u lásky chrám – –
ó žel! kdy člověk prohledne,
a v chrámu tom se vidí – sám...
Hoj – mizí vábná postava,
a stopy není po slasti –
jen ve hrudi to zavíří,zavíří
jak bouře noční v propasti.
A černé stíny, děsivé
jen trhají se po skalí,
ta jejich ústa šklebivá
smějí se, jak by plakaly.
Pro jednu chvíli – taký bol! –
Žene se dále divý rej,
a hloub a hloub – a tiš a tiš –
propastí tma – klid – beznaděj...