APOŠTOL.

APOŠTOL.
„Stůj, hochu, stůj! Kam uháníš tak divě? Tu není cesta, – pouště to i lada!“ – Aj, zmírnil krok, a hledí k nebi snivě, a jasně pějí ústa jeho mladá: „Toť cesta má, – ta vede luhem, polem – toť cesta srdce, – já jsem apoštolem!“ – A dál a dál. Jen květinka jej staví, a vůní svou jej sílí, kojí, blaží; pak v nadšenosti junák orla slaví, a za ním v let se nejsměleji snaží. Na hory stoupá, ohlédá se kolem, a šeptá zbožně: „Budu apoštolem!“ – Sestoupí v les; a v ruku maje lýru, stane u hradu necitného pána: „Slyš, tyrane, tu svatou píseň míru! Spoutaná srdce buďtež rozpoutána! Již otrokům přej místo za svým stolem, lid právo má, – já jeho apoštolem!“ – 39 Vyrazí branou pochopové šeří – a lyra svatá mečem ztroskotána! „Zbůjníče, stůj! Tys horší líté zvěři, nač bouří tvoje slova duší pána? – Tu v kobce lehni na kameni holém! Sem pouta! Hej, chceš býti apoštolem?“ „Tu země pánů – tys jen otrok na ní, a bídný červ – ty zvedáš červy z prachu? Šílený! Slovo neodolá zbrani, zpěv nezbaví tvou láji podlou strachu. Aj pohleď jen – a slyš ten posměch dolem, – těm otrokům chtěls býti apoštolem?“ – – Ty duše jemná, v city rozpučelá, ty duše volná, plná hvězd a míru, – ty hlavo jasná, v boji pravdy smělá – tvůj sen ti lhal, nestihneš orla v šíru! – Až uštvané ti srdce pukne bolem – svět zajásá, – pak budeš apoštolem!...