báseň bez názvu

Otakar Červinka

Proslov Labi
Svatojanský broučku sviť mi nocí máje v zahrady a háje – květný sad: veď mne polehoučku ke studánkám tmavým k dobrým Vílám hravým v bajný hrad. Křišťálové stěny, průhledny tam oku na dně řeky toku hlídá drak; v nich jsou uzavřeny nesčíslné divy, které nezří živý lidský zrak. Po měsíčné přízi pustím já se v tůni dobrých Vil kde trůní královna; 3 zvuk jak stříbro ryzí bude hudbou pěti, zvěstí vyprávěti mnoho zná. Labe tok se snoubí jarý muž jak s ženou s družkou stříbropěnnou z věčných dob: mnohé dílo zhouby prozradí nám vnadně v říši Vil kdo na dně našel hrob. Zoufalá kde ruka strhla žití pásku, zhrzenou kde lásku uštknul had: milence kde muka vedla do náručí valem vln, jež hučí v bajný hrad. V nádherném tam sále zas je najdem spolu bez bázně a bolu – blaze jim! Růžný úsvit stále hrá jim jako zora, světa nelad s hora 4 nezní k nim. S křišťálovou stěnou vlnky laškující kolébají snící v věčný mír: vodou stříbropěnnou rybky šupinaté jako hvězdky zlaté vedou vír. Ponořme se směle v šumící ty vlny v hrůzný, kouzlaplný vody proud: šepcí báje skvělé z dávných dějin vlasti – nuž, chcem do propasti s nimi plout. 5 Zpěv I.
1. Jako netvor dávných bájí stohlavý a obrovitý, v tlamě, očích oheň litý že se výhní pekla zdají – krk i ohon – hlavy – hadí – potvora to šupinatá o níž ocel nezavadí, křídla dračí nad ní spjata, spáry její – mocné duby tělo – nebetyčná hora, hlavy témě mračna orá, tlamy oheň zemi hubí, žádná zbraň jí neublíží: jak ten netvor hadohlavý letí pověsť z Vratislavi – 6 letí pověsť českou zemí, že se císař Sigmund blíží, že přes její svaté lemy požár s děsnou vraždou shlíží. Smrť že Husa, Jeronýma příchod do Čech krutě slaví: měšťan Krása – pověsť hřímá – upálen jest v Vratislavi. A jak zhynul! Smýkán dříve smečkou koní po ulici ku posměchu chátry divé – Sigmunda, jenž úsměv v líci s dvorem, květem krásných paní sledoval to podívání, nyní již je v české zemi; šířiť pověsť sterohlasou: „Jako naložil jsem s krásoukrásou, naložit chci také s těmi Husity a Wiklefisty, kteří hyzdí zákon čistý.“ 2. „K našemu se blíží městu! k Litoměřicům se blíží – jak mu zastaviti cestu? Jako lavina svou tíží 7 přikvačí na chaty, domy, pralesy a celá města, odpor jich jak stébla zlomí, taktéž Sigmundova cesta záhubu a zkázu nese, neoblomnou v hrůze, strachu. Tam se život nepovznese, kam jej stlačí nohou v prachu. Jaká rada? Také Praha, matka, hlava české země cítí příchod svého vraha, předtuchou vlast sténá temně. Tábor, jediné to místo, kde jest srdce, pravdou vzňaté mezi svými skryto, jisto – Tábor, sídlo pravdy svaté, tam kde vévodí muž boží jednooký vůdce lidu – Tábor nezná naši bídu nepřítele ve podnoží. Sami pomůžem si pouze, sami zbavíme se nouze. V boha doufejme jen pevně; ano prst v tom jeho zjevně, že ta pravda, ryzí, čistá, námi dojde k svému právu: přemůžeme Antikrista, 8 potřem hroznou jeho hlavu. Našemu se městu chystá sláva taká mezi všemi, s pýchou o nás mluvit budou v celé české svaté zemi. Zkázu děsnou, krverudou nad vlastí jež se již vznáší, odvrátíme sami, bratři, odvahou a péčí naší.“ Stařec velebný kol patří, jako prorok v druhů čele, vousů proudy stříbroskvělé svědčily o výši let. Na čele však neúmorná vůle psána, orlí vzlet! „Jest v tom vaše vůle svorná?“ velebný se táže kmet. Odmlčel se na to chvíli. Patnáct hlav se k němu chýlí v rozlehlém a šerém sále: třicet jiskrnatých zraků z podelbí, jak blesky z mraků křížily se s jeho hledy; jako z hrobu naposledy zašumělo kol: „mluv dále.“ 9 „Jest v tom vaše vůle svorná, aby naše ruka vzdorná zmocnila se Antikrista, jenž se zove českým králem?“ „Ano,“ znělo šerým sálem. „Nuže, nech se každý chystá v onu noc, kdy v město vkročí. Znamení na domě zočí, v kterém bydlí Jan – on schází?“ „Jediný on mezi všemi. Nevěstu snad doprovází –“ zazněl jako ohlas němý. „Právě vhod, že Pichla dceru. Purkmistra tak, obce hlavu máme v ruce na mou věru.“ „Obávám se,“ znělo v davu.davu, „purkmistr má hlavu tvrdou; znám tu jeho mysl hrdou. Nepovolí, rovna skále, pro to zvlášť, že hostí krále. S tělem, duší oddánť jemu, zlý jak člověk duchu zlému.“ 10 „Známo ale také všude, jakou láskou dceru pěstí. Sotva jiný otec bude, který tak své hledá štěstí jediné v tom světě širém ve své milolepé dceři: jí jak děcko slepě věří, které naplněno mírem na klíně své roditelky nechá voditi se lehce tam, kam vůlí třeba nechce. Jest to jediný cit velký, který člověkem jej činí podobným nám druhým lidem. Proti ní se neproviní.“ „Nuže, odejděme s klidem, nevzbudíce podezření. Naskytne se cesta jistá zýtra v noci – bez prodlení zmocniti se Antikrista.“ 3. Posvátnou se chvílí klnu, první svit kdy první žena ssála okem roztoužena, 11 první vzdech jí prsou vlnu přáním vzedmul první touhy, pohled její, žárný dlouhý v srdce muže v plaché bázni zasel jiskru lásky strázní; že nebylo v české zemi od Krkonoš po Šumavu krasší děvy mezi všemi nad mladistvou Vlastislavu; Purkmistra to Pichla dítě – jitřní hvězda na úsvitě. 4. – „Na nebi svit slední hyne na obzoru růžným jasem, výše modro bledé kyne v souzvuk smaragdovým pásem, za nímž oko naše tuší onu věčnost usměvavou, v níž Pán kryje svojí slávou sídla vyvolených duší. Zda se ti tak drahý, nezdá?“ šepce Vlastislava druhu. „Na nebi, hle, první hvězda v onom bledějasném pruhu který k sobě vábí, táhne, 12 předtucha jak krasších říší...“ Mlčí zas – rty sotva dýší. Chvíle jsou, v nichž srdce prahne po neznámé bolné slasti – touha po životě, v smrti když ta pouta těla drtí – touha jako nad propastí, jež nás vábí ve své bezdno. – Tak nás vábí nebe hvězdno – ona propasť nekonečná, děsná, tajemná a tmavá, v které nás buď očekává věčné nic – neb žití věčna – „Žijem nad propastí děsnou, menší než ty mušky v trávě, které každou novou vesnou vznikají a hynou právě. Zřel jsem bídu kolem sebe, ubohé to lidstvo celé, zmrzačené v duchu, v těle, deroucí se o to nebe. Často zřel jsem mrzáky ty pracující bez ustáníustání, aby mozoly jich dlaní byly jejich děti syty; – v duchu zřel jsem zatím červem, jenž se člověčenstvem zove, 13 Jak obrací mlýnským žervem, potravy by získal nové. V duši mojí bolest krutá jako žhoucí pára tryskla, jak by ruka nepohnutá v srdce vřelé ocel tiskla. Klesl jsem tu na kolena, cítě v prsou ona muka, pod kterými lidstvo sténá, pro něž Kristu srdce puká. Zrak mi zamkl úžas bolu: nechtěl jsem to tvorstvo zříti, které klesá v propasť dolů, při tom ale myslí, cítí, trpí, umírá, se modlí, proklíná – vše bez naděje – kdy však s nadějí se děje, pouze mžikem u ní prodlí, aby kleslo v propast věčna. – Kolikrát já prožil dobu, která připravuje k hrobu, ptal se se zoufalstvím boha, zdali za ta muka mnohá – jedna oběť dostatečna. Neodpovědělo nebe. Tu jak děcko v noci temné hrůzu pocítil jsem ze mne, 14 schoulil jsem se v sama sebe, přál si aspoň jedné duše, která by mne toutéž silou obejmula v lásky tuše, která by mi byla milou, nad vše, na zemi té bídné; věřil jsem a věřím posud, že jsou bytosti ty vlídné, které řídí lidský osud; které lásky věčnou strastí, neskonalou, nezměřenou, zachrání nás nad propastí, do které nás proudy ženou; že pak taká láska svatá neskonalá, nezměřená, která za nás v oběť chvátá, jaké schopna matka, žena, musí obměkčiti toho, který nás tak bídné stvořil. Dosti – řekl jsem snad mnoho – vždyť mám tebe!“ – dohovořil. Šumí řeka klidně dále, k moři blíže – svojí vlasti – jak ten čas, jenž s lidstvem letí do neznámé do propasti. Šumí řeka, šumí stále – milenci dlí ve objetí, 15 nad pohádkou zamyšleni, nad pohádkou srdce, žití, smrti, – které v pravdě není. To, co v prsou vlastních cítí jest pak věčna vlnobití – tepot srdce – všehomíra. Jest to hymn, jenž uzavírá v sobě taje netušené, v kterém vešken život zmírá – nové bujné puky žene – „Slyš!“ se dotkla jeho ruky – slyš! to v dáli, dáli, dáli – slavičí zní sladké tluky – blíž a blíže zaznívaly. Probudil to měsíc jasný ohlas kouzel čarokrásný, kouzel kraje toho kolem, že ta divůplná píseň – budí v prsou sladkou tíseň – něhu, promísenou bolem? Tóny jasné, vítězící kouzlí rozkoš v jejich líci, hnadhned zas v oku jasná vláha nad něčím, co k srdci sahá. Šepce noc to svoje vzdechy: vážné ticho, plné těchy. Časem, jako hvězdky dráha 16 svatojánský brouček hoří, kruhy lesklé kolem tvoří. Nad nimi pak neobsáhlá vinula se pásma hvězdná – oblasť vábná, která táhla duše k sobě v propasť bezdna – v propasť, která září květla čarnější všech drahokamů – nejsvětější chrám to chrámů – duší prazřídlo a světla. – Zpěv II.
1. Skvělý sen, jak báje Orientu v skvoucí družině, na bujném koni v zlatě, stříbru, šarlatě a kmentu jede Sigmund, s ním pak tisíc koní.koní, uherských a českých bohatýrů k Litoměřicům dle labských vírů. Pestré čabraky a blesky zbraní pochev barvy, oděvů a znaků vábí k sobě nesčíslných zraků. Tuto nádheru a zlata plání diváctva jež oslňuje davy zastiňuje půvab žárný smavý vnad a vděků četných krásných paní. Květ to krásy celé šíré země slunný jih jde v závod se severem, žhoucí jeho půvab skví se temně úběle dle pleti v plání sterém. 17 „Zde jsme, pane, věrné město tvoje. K nohoum kladu zlaté jeho klíče. Nestrhnou nás z cesty divé boje, ani Viklefistů klatých chtíče. Věrni jsme a zůstaneme tobě, šťastni, že tvou milost zdi ty hostí, nesvede nás nikdo k nevěrnosti: spíše vše kol pochováme v hrobě. Pokyň nám a poslechneme tebe, cokoli nám kážeš, jest nám svaté, jak by nám to velel anděl s nebe. Tvé a církve protivníky klaté přivedeme, jeli vůle tvoje – ve tvou moc buď mrtvé a neb jaté.“ Tak děl Pichel, před Sigmundem stoje, purkmistr té obce starobylé, pokynul pak zároveň své dceři, která, nevěsta jak, v říze bílé, kvítí zapletené do kadeří, v kruhu družek, jako luna skvělá v sboru hvězd, před césarem teď stála. Pod žárem se očí jeho rděla, když mnmu klíče zlaté podávala na polštáře tkaném stříbrem, zlatem. 19 Sigmund půvab dívky stejným časem hltal zrakem svojím s divým chvatem, načež milostivým pravil hlasem: „Přesvědčen jsem, pane, o tvém slovu, pro to z milosti chci tvým být hostem. S družinou se v město věrné zovu. Věrnost tvá jest vzácným sice skvostem, první klenot zřím však: tvoji dceru; z rukou tvých, o panno, klíče beru; kéž by byly klíči k vzácné přízni, k pokladu, po kterém srdce žízní. Pří sám bůh! tvá ruka hodna jistě ruky knížecí zde na tom místě – ba já za ni chtěl bych dát své říše. Slovem královským se klnu z tuha: přání tvé mi rozkaz, já tvůj sluha.“ Poslední ta slova vroucně sice promluvil, však téměř vánkem tiše, tak že nezaslechl je nikdo více nežli ona a pak otec její. Otci pýchou svítí tmavé zraky, jí se studem, hněvem líce chvějí. Dívka zvítězila nad rozpaky: šotek milosti, jenž v důlku tváří ukryt jako v růži uzardělé, 20 vehnal šibalství jí v očí záři, tak že pravila mu vzdorně, směle: „Beru za slovo tě, králi pane, dnešní den se svátkem pro mne stane, nekonečným blahem dme se hruď: ještě dneska budu zasnoubena, učiň, nech je ze mne šťastná žena, svědkem královským mně při tom buď.“ Sigmund zří i Pichel na ni zklamání jim tváře vraští: Sigmund rdí se pro sklamání Pichel bledne, jako v zášti. Marnéť ale rozmyšlení, slovo královské je tuhé, tužší nežli každé druhé, pomoci zde více není: dívky pohled holubičí, z něhož temný oheň klíčí, upírá se také stále s úsměvem do očí krále, tak že Sigmund naposledy zmaten poodvrátil hledy. „A kdo jest tvůj vyvolený?“ Líce majíc uzarděny, odvětila dívka krotce: 21 „Příjmi, králi, dík můj vřelý, Jan můj hoch jest dobrý, smělý – otaž se jen mého otce –“ „Pane Pichle, bez váhání vykonej své dcery přání; dostojímť já svému slovu, na svatbu se její zovu –“ Pichl k tomu mračně hleděl: „Pouroučíšli, králi pane –“ zajikavě odpověděl – „podle rozkazu se stane –“ „Doufám, z otecké též lásky –“ s čela shladiv slední vrásky, Sigmund pravil opět klidně, načež pousmáním, vlídně pozdravoval na vše strany vjížděje do městské brány. 2 Jak by záře slunce vládla, rdí se skvostná večeřadla září světel tisíci. „Rychle vzácná jídla noste, 22 české víno perlící! Pospěšte si, páni hosté, aby nevychladla.“ „První šťastný krok v té říši! Ty’s mi milým – bůh to slyší – Pichle věrný, mnoho dnes. Než se odtud odeberu, co si přeješ, opověz: chci to snésti, na mou věru, třeba s nebes výší.“ – Dost mi, králi, na tvé přízni. Po čem duše moje žízní milostí tvou splněno. Pouze pro tvé blaho žiji: Kéž je na vždy sproštěno těch, jež v rozkoš žluč ti lijí, tebe mukou trýzní. Proto odvahou se nesu, bys k mé duše splnil plesu přání skromné jediné: Když svou poctíš přítomností štěstí moje rodinné, zítra vznešený můj hosti, v středu blaha směsu: Popřej dnes mi plné moci abych vládl této noci nad lidem tvým, vojskem tvým. 23 Mnohdy jedno oko bdělé zhlédne zhoubný ohně dým, v kterém zhyne v noci ztmělé město bez pomoci.“ – „Staniž se dlcdle tvého přání, propůjčím ti vojska zbraní. abys dílo dovršil; zítra vzdor tvé skromné touze dosáhneš přec skvostný díl, který právem tobě pouze tvoje věrnost schrání. K čemu vše to, neptám já se, v oku tvém a ve tvém hlase neoblomnou víru zřím. Budiž s bohem do shledání.“ – Řka to král, s komonstvem svým odešel, též sbor těch paní, skvoucích se ve své kráse. Pichel sám zde nyní seděl, z jeho očí démon hleděl pýchy, záští, prorady. Zavolal si stráží vůdce, ved’ s ním dlouhé porady, o nichž pouze lidstva škůdce, satan sám jen věděl. Pouze jediná ta slova hlasitěji šepcí znova: 24 „Spoutati je, šestnáct jich – Sigmund odmění se skvěle. Vypleníme s nimi hřích – k činu tedy – stráž ať bdělé v městě oko chová.“ Opět sám zde nyní sedí Pichel – jako démon hledí, Uhasnuluhasnul již svíci svit. – Místo něho luny přízí na podlaze obraz vryt; myšlénky se rodí, mizí, které satan sledí. Ha! tak k sobě nyní praví, ženicha se také zbaví, proti němuž chová zášť. Císaře pak milost získá, po níž baží nad vše zvlášť, v duchu pergamen již stiská – diplom šlechty pravý – „Dceru svoji provdám výše“ – šepce v otecké své pýše, – „výše nad měšťanský rod. Potomstvo pak slavné, četné veletok jak labských vod výše ve jmenu mém vzlétne k prvním místům říše.“ Pichel sám zde dlouho seděl; 25 Z jeho očí démon hleděl pýchy záští, prorady. Na východě den již svítal jako bajné poklady; o snu, jenž mu duší zmítal, satan sám jen věděl. 3 Zlatý pel na svěžím listí, oheň ve kalichu kvítí, hvězdy v temnu jasněj’ svítí, jisker roj – hle tam se čistí jedna – klesá s nebe dolů –. Vlnky v řece šplounající, jak by nymfy hrály spoluspolu, líbaly s v chladnou líci – Na vlnách se mihotají drobnější jiskérky vezdy, jakby v neznámé té taji hlubin vodních hasly hvězdy. Tichá hudba zdá se vzduchem jarním, teplým, vonným, vlahým vznášet tajůplným ruchem k dvěma srdcím, láskou blahým. Daleko tam za vodami, daleko tam z modra lesů, 26 rozlehlými rovinami vzdech se nese touhy plesů: vyšel měsíc, plný, jasný, nad lesem tam na obzoru který kryje temnou horu – zároveň jak souzvuk hlasný, z vonné střemchy temna háje jako zvonků stříbrozvuky slavičí zazněly tluky. Divě spanilá to píseň, jakby pěvec neviděný vyzpívat chtěl všechnu tíseň, všechnu lásku, všechny steny čarovného kolem kraje, nevýslovná kouzla máje lásky, mládí, zahynutí – žalosť neodvratna skonu tvorstva kolem veškerého země – všehomíra – všeho – miliony bajných tonů. „Zdali na té šíré zemi větší blaho mého blaha?“ „Mé snad pouze, moje drahá.“ Opět rty jich slastí němy slíbaly slov další zvuky. Oko pohrouženo v oku, 27 svit jak hvězdy v moře toku, ruka v něžném stisku ruky. Pouze slavíčí zni tluky. „Zítra spojeni jsme tedy na vždy po tak dlouhém boji –“ „Před bohem jsme dávno svoji –“ pravil on a svými hledy nevýslovnou něhou zíral. Zašumělo něco v řece, jak by ohlas vzdechů zmíral – „Jest však třeba,“ ona vece, „požehnání z kněze ruky, který světí v božím místě –“ Zachvělo se něco v listě – umlkly slavíčí tluky – „V místě božím – moje drahá – to však domněnka jest pouhá –“ Couvla, jak kdy smrt k ní sahá: „Odpusť, bože, on se rouhá –“ načež obě jeho ruce v nevýslovné jako muce tiskla k srdci v děsné bázni. „Nerouhám se Jeho kázni, rozuměj mi, drahé robě – To, co posvátno jest tobě, v mém též srdci stojí psáno beze skvrny – slova čistá. 28 S touhou vítám pravdy ráno, přislíbené ústy Krista. Pravdy ráno vešlo v dveře: v národ náš a naše vlasti – v ďábelské však pronevěře štváno kněžmi do propasti –propasti. Nerouhám s pravdě boží, toužím po ní vírou vroucí, vírou tou, jež světlo množí, která vedla mistra Husa v žáry ohně ve horoucí – Víra stará slepáť – kusá –“ „Jene, Jene, já se třesu, zbudil jsi mne z lásky plesu, uvrhna mne v temno noci; klesám, tonu bez pomoci –pomoci. Nevíš, že můj otec pouze proto svolil k naší touze, když jsi slíbil zanechati učení to Husa bludné? Sejdi s cesty, se osudné, vrať se tam, kde mocní svatí žehnají nám církví svatou, jedinou tou vírou pravou, v Betlémě jež hvězdy slávou zářila nad chudou chatou –.“ „Neslíbil jsem odpadnouti 29 ode svého přesvědčení – na celé mé žitím pouti to se více nepromění. V čem že bludy mistra Husi? V tom, že biskupům a lidu okazoval jejich bídu? Proč se sboru kněží hnusí? Že chtěl to, co Kristus učil, v život uvést – ne jen slovy? Proč jej sbor ten pálil, mučil? Byl snad zákon jeho nový? Ne! táž víra svatá, čistá, spasitel již kázal v žitížití, vedla Husa v ona místa – pro ni on dal živobytí. Kdyby nyní sstoupil s nebe – ten, jenž spasil mne i tebe – kdyby to zas znovu kázal, proč byl před tisíci lety ukřižován, zmučen, kletý: věř, že by jej zase svázal biskupů a soudců sbor, kteří vždy se domnívají, od boha že víru mají v nájmu, jako stříbro hor. Věř mi – pravda jest to jistá – dnes by Pilát, pohnut zvolal: 30 „Krista-li – či Barabáše?“ sbor by zase neodolal zkřikna: „Ukřižuj nám Krista! Na nás krev a děti naše.““naše.“ Umlknul a ona také – v odpověď jen slzy měla, pohledy jen truchlozraké: v jeho náručí se chvěla jako lístek bouří rvaný, který k větvi své se tulí – s ní chce klesnout v temnou důli. Jest to Jan, ten milovaný, jenž jí nikdy neodpírá očkoliv jej třeba prosí? Má je rozděliti víra? Znovu slza oko rosí, „Co tě trápí moje milá? To, že víra druhých lidí před světem se za mne stydí? Či má větší právo síla, v duši mé, ta čistá ryzí, před níž věky příští mizí, která vidí stejně jasně zpět i v před v aeony věků? Tedy k vůli lidí vděku zapřít mám, co mluví hlasně v prsou mých a moji duši, 31 co již věčnou pravdu tuší pod tou spoustou slávy lesku kadidla a mumeraje? Zapřít mám, co letem blesku v blaženější spěje kraje – v kterých lidstvo pravdou zňaté v prsou zákon lásky svaté samo bude knězem sobě? Zapřít mám, co hlasem valným, pochodem jak triumfalným k budoucí mne nese době? Bůh kde není více mstitel, zavřený od svojich kněží, kteří v skříni jeho střeží – ale lásky vykupitel slitovný – a pravda pouhá – jemuž nyní vírou svojí, neláskou a těmi boji církev vítězná se rouhá –? K době té, kdy boha každý v srdci nesa svém, co zoru zděsí se té víry sporu, *pro niž dnes se pášou vraždy?“ „Dobře, Jene, Neberu ti, k čemu srdce tvě tě nutí –nutí. 32 Slib mi, že chceš zítra jen nezkaliti štěstí den před otcem a přede všemi –. Nevím, – nevím co nás čeká na té čarokrásné zemi, čeho mysl má se leká. Časem proniká mou duši jako dýky ostří chladné; v děsném vidění snad tuší, že zde naše štěstí svadne. Věř, že před obavou touto, před obavou, že tě ztratím, klesá každé víry pouto, já pak v propasť klesám za tím. Zdá se mi, že kouzlo víry v lásce mé jest obsaženo, – bůh že dí a vesmír širý: „Láska je tvou vírou, ženo!““ženo!“ Klesl před ní na kolena: „Děvo má, hle lásky mojí zápal, s láskou tvou se pojí. Třeba tělo v smrti sténá: duše naše, děvo milá, žádné násilí ni sila na věky již nerozdvojí.“ 33 Pozvedla jej do náručí. Hlasněj řeka nyní hučí; jako noční hymny zvuky nesou se ty šumy valné jako lidstva děsné muky nekonečné, stejně žalné *v moře věčna – šeré – dálné – Opět slavíčí zní tluky. Divně spanilá to píseň! Jak by pěvec neviděný vyzpívat chtěl vše tu tíseňtíseň, všechnu lásku, všechny steny čarovného kolem kraje, nevýslovná kouzla máje, mládí, touhy s slzou v líci – žalosť nedvratna skonu – lásky v smrti vítězící – miliony bajných tonů. – 34 Zpěv III.
1. „Den již plane! Vzbuďte pány hudbou jak o božím těle! U řeky již skvostné stany velmožům jsou uchystány, na nich vzduchem převesele praporce se třepetají. Udeřte již v bubny břeskné! Jejich hlasy v sobě tají bouře hromu hlasy teskné. Hle, jak vzduchem převesele praporec se králův leskne. Hrajte jak o božím těle!“ Hudba městem zvolna kráčí, mnohé oko slza smáčí; neb to slunce ranní, svěží osvítilo bídy mnohé. Mnohé srdce přeubohé před křížem ve pláči leží, 35 za otce, za bratra, muže – děvám blednou v tvářích růže. – 2. „Dokonáno dílo moje, svěřené ti vracím voje, králi, pane, rozsuď sám. Zaslepeni bludem víry odchovali v prsou štíry, na posvátné církve chrám. Na tebe, štít její skvělý prvně udeřiti chtěli, této noci uzrál plán. Zajisté, – tak k sobě děli – v ruce naše dal jej Pán, Sami zjímáni jsou nyní, jejich čin je k smrti viní – Králi pane, sám je suď!“ „Jak že? Na mé živobytí měli napředených sítí? Zradou napojili hruď? Nuže, tobě, Pichle věrný, v tvé je odevzdávám ruce. *Strestej krutě zločin černý v jakékoliv smrti muce. Přisáh jsem, že českou zemi 36 očistím té kleté hlízy –hlízy, vyplením ty sekty bludné, třeba Labe krví zrudne –zrudne, jako poušť kraj bude němý –němý, zasadím sem plémě cizí –“cizí.“ 3. V hlavě nesa divnou tuchu, spěje Pichel z města ruchu. Hle, zde stavení to milé, kde se zrodil, rostl v blahu, zažil štěstí mnohé chvíle, znal jen klidnou žití snahu – nyní však – kde ony doby? Na jakou to vstoupil dráhu? „Zdá se mi, že zřím jen hroby, otce, matky, ženy stíny – nejsem já to – jsem kdos jiný – takto k sobě zahovoře dále jde. Hle v známém dvoře lípy pravěké list šumí svoje nekonečné dumy. Proč tu čistší mládí náhle vystupuje v mysli ruchu, jako nebe neobsáhlé, plné hvězd a blahých duchů? 37 Duha zašlé dni ty krášlí – líce těch, jež s nimi zašli. Ševelí hlas něžný sluchu: „Ustup, synu, to jsou hadi, jež tvé štěstí na vždy zradí – ustup – hle tam jícen tmavý – vidíš v něm ty drahé hlavy.?“hlavy?“ Kráčí dál. Jest v skvostném sále svatebčanům uchystaném. Posud slyší hlasy dále ševeleti svůdně stále: „Nezapomeň nad svým pánem také na svědomí vlastní.“ Kráčí dál. Tu v komnatce jeje, z které jemu vstříc se směje: „Hle, zde budou spolu šťastni. Blaho jejich jedním rázem strháš, Pichle, dneska na zem. Synu odstup obod propasti! Zároveň však, jako z pekla hučí proklatců bouř vzteklá: „V oheň věčný, zrádce vlasti!?vlasti!?“ Již již srdce jihnejihne, k modlitbě on k zemi tíhne, 38 zpurné koleno se sklání – cosi do srdce mu sahá, hlas jak matky: na pokání! hrdé oko rosí vláha, o níž dávno neměl zdání. pyšnéPyšné čelo níž se kloní – jak mu blaze v této chvíli! v duchu napravit již pílí zradu bratří této noci, propustí je z práva moci, třeba za ně na smrť veden aspoň zahyne sám jeden – upřímnou teď slzu roní – v tom slyš! ráz a ráz – to zvoní! Úder děsný srdce z kovu probudil ho k žití znovuznovu, uvrhl jej jedním rázem s nebe blaha v peklo na zem. Zvoní k slavnosti to dvojí: na svatbu a ku popravě. Ještě váhá, ještě stojí – pozdě! pro něho jdou právě. Nejkrutšíť trest zlého činu: nemůžešli při vší snaze zastaviť se na své dráze 39 napraviti svoji vinu; zoufale pěst zločincova člunek zastavit se snaží – po kterém se v peklo sváží – v muka, pro něž schází slova –slova. Spěchá k dceři, ku nevěstě – Jan mu stojí náhle v cestě. 4. Zajati jsou této noci z vůle tvé a tvojí moci přátelé a bratři v Kristu, v čele jejich Bohdan kmet, který výší svojich let, pro svůj život bezposkvrnný, pro svou vůli, víru čistu nezasloužil bolné trny, jež mu v stáří chystá svět. Rci, kde jsou, co s nimi dále?“ „Zrádci císaře jsou, krále, milý Jene!“ Pichel praví. „Zda mně jiná zbyla cesta, zda jsem čest, čest toho města moh dát zradě v pospas dravý? Ohroženo krále žití, 40 sám bych dal zaň živobytí. Jemu propadly jich hlavy –“ „Pak zde vemte také moji – sdíleti chci osud s nimi –“ „Mysl tvá se nepokojí marně – jsouli nevinnými –“ „Tedy ke králi chci jíti, zachránit jim živobytí –“ „Marně mysl tvá se leká, že je cosi zlého čeká. Ještě dnes na břehu řeky král svůj příchod do té země – jenž buď žehnán po vše věky – oslaví kýms činem skvěle –“ Spočinula ručka jemně Janovi tu na rameni: spatřil spanilou tu hlavu – děvy, jaké druhé není – spatřil svoji Vlastislavu, slíbal ji na skvělém čele. 41 Pichel dále takto praví: „Zajisté že takou chvíli velkodušně pooslaví, k milosti se ponachýlí, aby získal národ věrný, který jeho skutek černý – nad Krásou ten ortel krutý – omráčil až ve dno duše –“ Jan však stojí nepohnutý jako v nevýslovné tuše něhy, milosti a krásy, v kterých vše je obsaženo: Víra v život – věčné spásy – co čtem v oku tvém – o ženo! 5. Nevěsty vínek z vonného kvítí zdá se že svítí, tajemná zář jak hlavy kol svaté. Včelky jak zlaté roj upomínek šumí kol hlavinky sličné jak sen: kéž trvá na věky váš blaha den. 42 Štěstí jak nebe, bez hranic, míry nebesklon šírý, jak úsvit slétlo v duše dvě krásné; dí oči jasné: vždyť mám jen tebe. Zda je to pravdou, či je to sen? Kéž trvá na věky váš blaha den. Těšte se chvíli! Život je krátký, okamžik vratký, nikdy již opět se v takové kráse nevrátí zase rozkošný, milý, první jak lásky čarovný sen: kéž trvá na věky váš blaha den. Jak? – slzu v tváři, nevěsto drahá? Toť slza blaha, která jen v šťastném oku se shlíží. Chvíle se blíží, růženou září jež splní lásky čarovný sen: kéž trvá na věky váš blaha den. 43 Zde žehnám tobě, ty chvíle štěstí, která nám věstí pohodu jasnou, slunko jak ranní: Mé požehnání, spanilé robě, provázej tebe v opojný sen: kéž trvá na věky váš blaha den. Tak zpíval družiček rozmilý sbor. Bříza jak sdružena se štíhlou jedlí. Ženich a nevěsta spolu se vedli, krásy a mužnosti spanilý vzor. 6. „Na břehu Labe, císařský pane, pro tebe divadlo vznešené mám. Kéž se dle vzoru našeho stane, zavítá opět mír kýžený k nám. Tváli v tom vůle, rač pokynouti čeká již na břehu diváků dav, čeká jak na kněze o slavné pouti tisíce nábožných oddaných hlav.“ Pokynul Sigmund milostně rukou: Věru ty’s výnimkou v kacířské zemi, 44 v které jen proradná srdce nám tlukou, chci tě též odměnit sám přede všemi.“ Věděl již Pichel, co slova ta značí: pokleknul pokorně v radostné pýše – u nohou krále – a sotva že dýše – když mu král zavěsil zlatý řád dračí. Pro tuto milosť on do ohně skočí, prodá svou duši peklu a ďasuďasu, prodá své dítě – svůj národ – Zved’ oči opilé ještě jak ve slávy jasujasu, povstal a rozkázal hlasem svým krutě: Vzhůru již, chaso, měj k práci se chutě. Císařská milost již dychtivě čeká –čeká. Lačná jest zajisté také již řeka –“ 7. Šumí řeka, šumí tiše jako časů mocný val, který národy a říše šíré ve hrob pochoval. Šumí řeka, šumí sobě jako bajný z hlubin zpěv 45 těch, jež na dně jejím v hrobě těší čarokrásný zjev. Vlna za vlnou se honí, šumí, kypí, z důli vře, zdá se, že to stříbrem zvoní na dně jejím v svůdné hře. Stříbrné že harfy tony tajemnou se silou dmou – zvučí jako z dálí zvony – umírají vábnou hrou. Vlny laškovně se tísní kolem boku lodí, stěn – bouří, jako jarní písní národ kolem rozbouřen. Ozdobený girlandami z kvítí, kolem do kola pozvedá se nad vodami zjev carského prestola. Obklopen tam v majestátě všemi vděky živých krás, Sigmund nyní věří svatě, že je mladý jinoch zas. Úsměv září s jeho lící, 46 když se kloní ku předu, by moh’ královně své říci cosi v něžném pohledu. Celý dvůr dle jeho přízně řídí se týmž příkladem, po milostné slasti žízně, mní, že v lásce plyne zem. Na lodi tu ozdobené od břehu se nese proud v prostřed řeky stříbropěnné zástup mužů v náhlý soud. Ruce upoutány z tuha, pár vždy k páru – osm jich – v předu kat je – práva sluha, – potupný má v tváři smích. „Dobrý nápad, pane Pichle, dobrý nápad věru máš –“ Sigmund dí, kdy množství ztichlé s hrůzou šepce: „Otče náš!“ „Škoda dříví – vody proudy dokážou jak ohně křest; s kacířstvím nač dlouhé soudy, pokud v Čechách vody jest. Methoda tvá věru zdravá – 47 nač tu dlouhé přípravy? Živou vodou víra pravá neduhy jich uzdraví –uzdraví.” Promluvil tu biskup vážně: „Králi, buď jim milostiv; kdo se kaje z hříchů snažně, milosti měj – on buď živ.“ „Staň se,“ Sigmund odpovídá, „milost zřít má celý svět; kdo se z hříchů vyzpovídá, v lůno církve vejde zpět.“ Na lodi stál v druhů čele velebný a vážný kmet, vousů proudy stříbroskvělé svědčily o výši let. Pohled jeho mírný dříve, zajiskřil se jako žár, vzepnul obočí své sivě jako orel křídel pár. Blesky jiskrnatých zraků vbodaly se králi v líc, načež jako Perun z mraků zahřměl jemu takto vstříc: 48 „Marně se těšíš, nehodný králi, za živa jak – budem v smrti též stálí. Velkého tvého otce jsem znával, když jsi si děckem v komnatách hrával. Velkého otce nehodný synu, dokonej dílo – poklidně zhynu. Zhynu-li dříve – zahyneš také, smrti zřím spáry již křivolaké. Pamatuj ale na soudy vyšší, pamatuj na boha, který mne slyší. Dáno mi oko věštecké bohem, do dálky vidím, vím též o mnohém. Zahyne král, který ve hříchu trůní bouřlivou pomstou, jež nebesy duní. Odňal bůh Saulovi i jeho rodu království v bitvy krvavém brodu. Slyším již války hrom dutý zníti, vidím též muže po zemi jíti: na oko slepý, z rukou svých hromů vysype blesky na hřích ve Sodomu. Z Trocnova bouře se divoká valí, země se třese a nebe se kalí. Nevložíš, králi, nečistou nohu na trůn svých otců, milý vždy bohu. Pakli však vraždou a násilím boje vstavíš si korunu na skráně svoje, 49 Pakliže schvátíš trůn krvavou rukou: staň se ti věčnou pekelnou mukou.“ Sigmund couvnul v tváři sinný, v srdci strach a v oku hněv – jak by četl jeho viny přísný soudce s nebe zjev. Zdá se mu, že zjev se zvedá v modro nebe víc a víc; s výše zírá přísná, bledá otce jeho hněvná líc. Slavný Karel, otec vlasti, hledí na něj s výrazem, jak by syn měl počet klásti za tu milenou mu zem. Otce oko níž se kloní, syn již klesá do mdloby – vidí propasť – káže do ní přízrak otce podoby. „Jsouť to kacířské jen čáry, konec kejklům rázem buď. Hoďte v řek bídné páry –“ supavě se zdvihá hruď –hruď. Komonstvo kol trůnu žasne, s hněvem mnohý chytá zbraň – slzou kyne oko jasné 50 dám – jež zří jak v strachu laň –laň. Cizáci však s pohrdáním hledí na to divadlo, zlobí se, že krásným paním bázní líčko ochladlo. Nerozumí také řeči, kterou mluví vážný kmet – kterou lid, jenž dole klečí – v zbožné prosbě k nebi zved’. Zašumělo v řeky lůně jako znívá smrti ston. Sigmund chvěl se na svém trůně, z města zazněl mrtvých zvon –zvon. Opět šumí řeka tiše jako časů věčný val, který národy a říše mocné ve hrob pochoval. Vlna za vlnou se honí, šumí, kypí, v důli vře, zdá se, že to stříbrem zvoní na dně jejím v svůdné hře. Vlny laškovně se tísní kolem boků lodí, stěn, šumí jako bouře písní národ kolem rozbouřen. 51 Šestnáctá již oběť bude potopena v lůně vod, řeka hudbu k tomu hude, rybky vedou chorovod. Všichni klidně, mírně mřeli s úsměvem jak mistr jich, v oku pohled v nebe vřelý – v ústech žalm za lidský hřích. Titáni jak epopeje odcházeli do hrobu, v čele nesmrtelné děje v duši boha podobu. Jako úvod velkých zjevů, které světy převrací, odešli – rty plné zpěvu – zašližasli nad tím diváci. Biskup uchopil se slova, aby věrné pozdravil, chtě jim ukázati znova, jaký děsný kyne cíl, v kacířství kdo zapeklitý setrvá až do smrti: 52 církve hněv ho svatý, litý jako stéblo rozdrtí. Blízko trůnu u samého vznikl šum – hle jinoch vstal: tváří, bleskem oka svého, hlasem všechno upoutal. V skvostný oděv zahalený zjev byl mužně spanilý – však dle něj – jak z bílé pěny nevěsty zjev ztepilý. Opřena oň s něhou vroucí, úzký květ o mocný strom – slyší vše jak ve snu mroucí – jun však burácí jak hrom: „Zde! Já stál na ráje prahu srdce složiv lásce v dlaň, jako dítko v lůno matky: hlas mne vzbudil tvojích vrahů. Zmizel rázem sen můj krátký, život přísnou žádá daň. Patřím k nim, již právě klesli v hlubné lůno chladných vod, oni prapor lásky Krista přede všemi směle nesli, jejich oběť byla čistá 53 Jako anděl chorovod. Neklnu ti, králi bídný, za tvůj čin! ty najdeš sám ve své duši osten divý, který had jak nedohlídný věčným hryzem věčně živý zavře tobě štěstí chrám. Kletbou mou jest požehnání, aby peklo děsných muk, které střádáš naší víře, změnilo se v lásky plání, aby spící v tobě zvíře ucítilo srdce tluk. Neklnu ti, bídný králi, má jest pomsta, praví Pán! Vidím ale v časů příští, slyším hromů rachot zdáli, vidím blesk, jenž trůn tvůj tříští, který větrům v pospas dán. Duch můj v příští časů zírá, marnéť vaše okovy! Nespoutáte duchu křídla, zvítězí ta naše víra, z lásky nejčistšího zřídla vždy svůj život obnoví. Pichle, vezmi nazpět dceru, bídný zrádce národa. 54 Nemám pro tě slova více, pouze pohrdání věru: nepohledneš v mužné líce – muž ti ruky nepodá –“ V ohromení ona hledí na miláčka svého líc – tmí se kol ní víc a víc –víc. Lidu zástupové bledí stojí v bázni do kola; čekají, až soudce hrůzný ortel nad ním provolá. Nevábí je pohled luzný na májový jara skvost, které klene čarný most z hlubokého nebeslonu přes lesů a lučin vděk, poutem hlubných, modrých řek jako v slavném znění zvonů. Nesvábí je pohled blaha v oku děvy – děcka hled, smilování svatá dráha, která pučí v lásky květ – nesmíří je nikdo více, ani nový žití ruch, ni ten milosrdný bůh: 55 tam kde vášně hyzdí líce, tam, kde srdce pouhý led také ve tmách sténá duch. Zazněl z hrobu hlas jak dutý, hlasem zazněl výrok krutý jako meče ostré tnutí: „Chopte se ho chaso líná –“ Tu však jako bouře dmutí, blesk kdy mračna rozetíná, ozvaly se hrozby, lání, v množství lidu, ryk to smělý: hned však také zablyštěly proti lidu blesky zbraní. Couvly davy – oněměly. „Chopte se ho! Ještě jednou, chaso líná, pravím přísně!“ Hněvem tváře krále blednou – „Hoďte ho do vodní třísně! Rychle s ním již za druhými dohoní snad svoje bratry. Zbraněmi pak skroťte svými reptající davy chátry!“ Spanilý tu dívčí zjev klestí sobě k trůnu cestu – 56 nejsličnější kolem z děv. S žasem hledí na nevěstu odsouzence všechny davy. Před trůnem již krále stojí – klesá – zvedá opět hlavy: „Milost, pane, slitování –!slitování! – což je vše to pouhé zdání, spasitel co hlásal s kříže, milosrdnost s bloudícím? Nerozlámal hříchu mříže láskou, smrtí, skutky svými? Není všech nás otec jeden, jenž nás milovati učí – jenž nás v smrti ve náručí v slíbený uvede eden? Milost, pane! Máš též dceru, jedinou a milovanou –milovanou. Nerouhám se tobě věru – prosím – slyš! mně zvoní hranou –hranou. Při lásce tvé dcery milé, pro ten život její něžný – spásu milované kněžny – pro poslední tvoje chvíle: smrtelný z nás, králi, každý – smiluj se nad mojím Janem, nedopouštěj jeho vraždy –“vraždy.“ 57 Ticho nad královským stanem – Sigmund zamračený sedí, slova k odpovědi nedí –. Ubohá tu otce zřela: „Otče, promluv slovo pro mne!“ „Pro tě ano!“ slova zněla. „Moje přání přec tak skromné – znáš je, otče, zachraň Jana –“Jana.“ „Raděj prosbu za pohana,“ odpověď zní od Pichlera. „Ani slova více k tomu – neb – se nehlas ke mně – domu – nechci znát, že’s moje dcera –“dcera.“ „Žádné tedy smilování?“ s úzkostí tu děva děla – biskupa tvář mírnou zřela: „Aspoň ze svatých těch dlaní nech mi vzejde požehnání! Přimluv ty se, otče, pro mne!“ Ortelu, jak znělo hromné: „Nech se dá dřív na pokání!“ „S bohem, Slávo! shledáme se –“ s důli hlas se k děvě nese –nese. 58 Jaká změna! Laň jak hbitá, nesmělá a ostražitá, když jí mládě v bázni volá napadené jaguarem: hlasu jeho neodolá – ona spěje s pudu žárem tam – kde smrtný spár ji vítá –: Děva tak, po hlase zvuku spěla za ním v lidstva hluku. S podivením hledí davy – ustupuje žoldák dravý z cesty před postavou její, letící vstříc souzenému: zdá se, že se vznáší k němu, křídla že se za ní chvějí –chvějí. Právě kat se chystal k dílu. Zahlédl Jan děvu v spěchu – poslední tu sebral sílu: „Vari kate! Pro útěchu nech mne v posled obejmouti –“obejmouti.“ Odstrčil v tom kata stranoustranou, objal děvu milovanou –milovanou. „Myslíš, že tě na tvé pouti nevěsta smí opustiti? 59 Před bohem jsem tvojí ženou pro celé pozemské žití – chceš mne nechat opuštěnou? Věz, že před obavou touto, před obavou, že tě ztratím, klesá každé víry pouto – já pak klesám v propast zatím. V lásce naší obsaženo v žití věčné kouzlo víry volá ke mně vesmír širý: v lásce je tvá víra, ženo! –“ Nuže s bohem! děvo svatá – bůh nám žehná na výsosti –“výsosti.“ Pozdě! Kat i žoldák chvátá – – výkřik! – proniknul až kosti – „Pomozte! Pro živé nebe – cisaři! já prosím tebe –“ Zašumělo v řeky lůně jako zmírá smrti ston. Sigmund chvěl se na svém trůně, z města zazněl mrtvých zvon. Pichel v nevýslovné muce k řece chvátá – pozdě již – 60 trhá vlasy: pospěšiž na své dcery svatbu skvoucí! „Za ní!“ dí hlas jeho mroucí – dračí řád v své drží ruce – marné pýchy marnou cetku – „Jmění své, to rád dám, zlato, – králi! Ukrutný ty svědku – vše co mám, dám, lidé, za to – zachraňte jen moji dceru! Jediné mé drahé dítě –“ rve si šedé vousy litě – řeka šumí: „moji dceru –“ „Zde máš, králi! řád svůj dračí, vím již, co tvá přízeň značí – zde máš draka! děsný draku –“ volá, šílenství v svém zraku – trhá řád a po něm tlape. Úžas lidu kol se chápe, Žehnážehná se a s hrůzy křikem prchá před tím nešťastníkem. Kde je Sigmund – dvůr též celý? Zmizel: mrak to hrůzoskvělý na obzoru svítí v dálce, 61 v tlumu pánů, krásných paní, v blesku nesčíslných zbraní kometa jak děsné k válce. Na břehu tam Pichel hledá posud svoje mrtvé dítě, ruce v šílenství svém zvedá, volá, prosí klne lítě: Zachraňte mi moji dceru, dračí řád dám za ni věru – vyrvete ji tomu draku –“ volá, zoufalství v svém zraku: „Vyrvete mu moje dítě!“ řeka šumí: „moje dítě –“– Noc se v mysl jeho vkrádá – klesá – jako sosna padá. 8. Opět šumí řeka tiše jako časů věčný val který národy a říše mocné ve hrob pochoval. Šumí řeka, šumí sobě jako bajný z hlubin zpěv 62 těch, jež na dně jejím v hrobě vidí věčně čarný zjev. Vlna za vlnou se honí šumí, kypí, z důli vře, zdá se, že to stříbrem zvoní na dně jejím v svůdné hře. Stříbrné že harfy tony tajemnou se silou dmou, zvučí jako z dáli zvony – umírají vábnou hrou. Vlny laškovně se tísní kolem břehů, skalních stěn – šumí – jak volnosti písní národ hřímá rozbouřen –rozbouřen. Daleko tam za vodami, daleko tam z modra lesů rozlehlými rovinami vzdech se nese touhy, plesů; Vyšel měsíc, plný, jasný nad lesem tam na obzoru, který kryje temnou horu; zároveň jak souzvuk hlasný, z vonné střemchy temna háje, 63 jako zvonků stříbrozvuky slavíčí zazněly tluky: divně spanilá to píseň! Jak by pěvec neviděný vyzpívat chtěl všechnu tíseň, všechnu lásku, všechny steny čarovného kolem kraje – nevýslovná kouzla máje. Mládí – touhy s slzou v líci – žalost neodvratna skonu – lásky v smrti vítězící – miliony bajných tonů – 64 Doslov
Po měšíčné přízi vstoupám opět z hloubi, kde se s pravdou snoubí bájný zjev! postavy ty mizí znáhla mému oku v temném řeky toku jako zpěv. Věkožizné proudy dějin naší vlasti trhá do propasti časů tok: dějiny jsou soudy nad hříchem a vinou rodí se – a hynou každý rok. 65 Dávno boje shasly jako vulkán žhoucí, slávy nehynoucí jasný vid: v čem se světy třásly dnes je zase klidné – moře nedohlídné jak ten lid. – Protivy ty světů rozdělené hořem, celým krve mořem – usnuly: anděl světa v letu stírá mnohé hříchy – násilný čin pýchy minulý –minulý. Jako však to moře jedním hněvu vzmachem mrští lidským prachem v nebesa: tak též lidu zoře okovy když drtí, s úsměvem vstříc smrti zaplesá! 66 Jakás věčná síla v protivy nás staví, jako šotek hravý loutky své: na to svoje díla ničí chladnou rukou končí smrti mukou dobré – zlé! – Jaké chová cíle? Skončí se ty boje? Padnou hříchu voje aneb cnost? Či snad jedné chvíle jako hravé děcko rozbije to všecko pro věčnost? Pryč od tůně bezdné, pochybou jež dýše – pohledněme výše v písmo hvězd: jak ty říše hvězdné zákon věčný řídí – tak i osud lidí pevný jest. 67 Otakar Červinka narodil se v Praze 25. září 1846. Prvních deset let svého života strávil na statku svého otce, JUDra. Václava Červinky, v Ostředku vlíže Sázavy. Pak studoval a absolvoval gymnasium staroměstské v Praze, načež poměry nucen, po krátké návštěvě filosofické fakulty, věnoval se studiím hospodářským na vyšší škole v Táboře. Po obdrženém absolutoriu přijal místo v Oujezdě blíže Mladé Boleslavi u knížete Hugona Taxise, od roku 1872 pak až do dneška zastává místo účetního při velkostatku Vrutickém. První literární vystoupení Červinkovo bylo v almanahu „Ruchu“, redigovaném J. V. Sládkem a uveřejněném na památku kladení základního kamene „Národního divadla“ r. 1868. V letech 1869 a 1870 přispíval do almanahů studentských. Roku 1871 uveřejnil báseň „Jan z Dubé“, r. 1874 „Žižku“. Od té doby měl v „Osvětě“, „Lumíru“ a „Květech“ celou řadu básní různých. R. 1881 uveřejnil báseň „Aleš Romanov“.
E: pk; 2002 68
Básně v knize Husitská svatba:
  1. báseň bez názvu