Slavení Slovanských pacholků.

Slavení Slovanských pacholků.
Nebeská dívčino: panenko čistá: Lidského umění mistryně jistá! Dávno již nehučel harfy mé hlas; Dlouhý již v tichosti pominul čas. Srdce, jenž zraněné vzdychalo tejně, Nad zlostným osudem truchlilo stejně, Opět ten Olympský zarazyl blesk, Aby na daremný nedbalo třesk. Slaviti slovutnost národu svého, Udatnost výstřelků semene ctného, Pacholků, holomků, šibenců svět, Sem, sem mé směřuje mínění teď! Přispěj, ó rozmilá dívčino! mému Snažení, přispěj; a básníři mdlému Ve věcy příkré, však důležité, Uděliž známosti rozmanité. Kam jste se poděli, chlapové sylní, Stateční rekové, mužové pilní? Kam, kam ta strašlivá, ohromná zbroj, Kterážto nejeden zplodila boj? 25 Nad zlato stkvělejší, nad mléko bělší, Nade lva mocnější, nad zubra smělší, Sekery, obušky, meče kde jste? Šavle a nože y kýje kde jste? Nad hromy hroznější, nad kýje krašší, Nad meče platnější, nad nože dražší, Ručnice, pistolepistole, flinty kde jste? Střely a kůle y broky kde jste? Takéli věčně ta zmizela sláva? Takéli pravá má býti ta zpráva, Že vy již nemáte volati víc: „Hop! stoj! sto –“ z chrastiny pocestným vstříc? Takéli pravda, co lidé tam praví: Že jste vy, v života květu, a zdraví, Sami skrz jistou tu spadali zbraň, Před níž dost říkali: Bože nás chraň! Mužnost nad mužností, zmužilých hlavo; Udatný hrdino: Slovanů slávo; Výborný zástupce svobodníků: Tebe mním, tebe, ó Jánošíku! Veliký velikých zbojníků vůdce; Schytralý schytralých pacholků svůdce; 26 Nejvyšší mistře při řemeslu svém Líbezném, volném a utěšeném! Ješto jsy s družinou přes hory husté Kráčeje směle, a přes vrchy pusté, Začasté bohaté putujícý, Na sebe s hrůzou dívajícýse dívajícý, Uctivě požádal o jejich jmění, Peníze, krmě, kroj, bez odtažení, Nejinák, nežbys byl právo měl k ním, Tak jsy se sese pěkně měl na pohled k ním. Ješto y nuznému přispěti lidu, Laskavě zahladit chudého bídu, Věděl jsy, statný ty náeeřníkunákeřníku, Vůdce a hlavo všech svobodníků! Neboť jsy od buka do buka žákům Sukna dost naměral, milým svým ptákům; Sedlákům, jejichž jsy chudobu znal, Časem y tolary na voly dal: Takouli odplatu hrdinské činy Vzaly? ach, takéli byly tvé vinny? Že kdy jsy právě se k hrdinství měl, Ohavnou smrtí jsy se světa sšel? 27 Prodán a prozrazen špatně a lživě, Lapen a povázán mrzce a křivě, Trápen a vysmíván, (jaková zlost!) Přesvědčen, odsouzen přerychle dost: Vytržen, vyvýšen pod jasné nebe, Patře na strmícý okolo sebe: Již„Již jste mě snědli!„snědli!“ to odvážně řek, Zdlouha jsy klesal, co zelený břek. Bába tě přinesla, bába tě snesla; Tato již mnohému záhubu nesla. Plačte y kvělte, y není ho víc! Plaťte y vraťte, y není ho víc! Syrový Surovec, Ilčík, a jiní, Jenž jste se s Janem dost brodili v jíní, Takli jste chránili podpory své? Takli jste bránili ozdoby té? Meškat se nemohu, musým y dále, Sycbych vám vykladal povinnost stále: Sluší již s jinými promluvit, vím; Tedy sy pokročím máličko kním. Hrajnoha, Vlček, a Papřík y Pero Běží teď klopotně pod mokré péro. 28 Pacholků, holomků, šibenců dost! Kdybych jen vypsati stačil jich ctnost! Hrajnoho, Hrajnoho! noha tva hráti Věděla uměle, věděla státi, Jak se ti vidělo, cválet neb jít, Aneb se pokojně v křovině mít. Ty jsy znal způsobně po horách zbíjet, Přehrozným obuškem nad hlavou zvíjet; Ty jsy znal pocestný zběrati lid, Bez péče, bez práce bohatým být. Vlčku ty, pověz mi, zplodil kdo tebe? Jméno y prsy y skutkové ztebe Svědčí, že matku jsy vlčicy měl. Kdoby však této hře věřiti chtěl? Papřík, an na hlavě stával, co svíce, Na jedli nejvyšší, za – sušenice; Pero, an za Tisou jevil svůj hněv, Hodni jsou, by je můj velebil zpěv. Také y Harala, spanilé dítě, Ješto se pánypána y panny, jak víte, Od buků, od smrků vyskočiv ptal: Dejte, co máte! tu místo své vzal. 29 Haralo, Haralo! nejeden v strachustrachu, Nejedna před tebou ležela v prachu; V takové stojí hle vážnosti ten, Jemužto v lesyuáchlesynách míjí noc, den. Srdnatí chlapcové! mocní, jak lvíce! Přepěkní ptáčkové, přímí, jak svíce! Komu již obět z vás přinesti mám? Vděčně, co mohu, jen poďte sem, dám! Lesnatí mužové, takli vás málo? – Hornatí rekové, co se to stalo? NevímNevím, od kterého začíti mám: Vyznati upřimně musým to vám. Počet se veliký před oči staví. Tu hle je původ té tuposti pravý. Pacholků, holomků, šibenců dost! Kdybych jen vypsati stačil jich ctnost! Koňařík, Kompaník, Tisko a Kysel, (Mnozý mu žádali: Oby jsy visel!) Šáryšan, Illenkár, Kobelárský, Kotila, Putnok y Matušický; Jiří též, jenžto se jmenoval Černý, (Lesnatých vrchů byv bydlitel věrný) 30 Onen též slovutný Rukavica: (Škoda, že chybuje Kabanica!) Tito hle byli ti synové Mocy, Kteřížto bloudili ve dne y v nocy Po horách, dolinách, přes tmavý háj, Po skalách, rovinách, přes květlý ráj. Bez mnohé starosti, bez mnohé péče, Lidský věk spěšně a vesele teče; Bída a psota preč utíkají, Radost a štěstí se přibližují. Tak y těm pacholkům jejich čas plynul, Bez práce obtížné den po dni minul, Na každé haluzy občerstvení, Na každé rostlo jim posylnění. Pracovat neznali, v potřebě brali, Cokoli popadli, bezpečnébezpečně vzali; Hophophop! skákali, zpívali zas, Jedli a pili, y pominul čas. Spojení v rozličné radostné spolky, Stíhali mládence, stíhaly holky, Loupili, lapali, mámili vše, Loudili, vábili, bavili se. 31 Ale však nedlouho některým chvíle Svítila, aniž se dočkali cýle. Brzo je ukrutná zmařila zlost, Falešně prodala nevěrná ctnost. Půlhoro, Půlhoro! hospodo hrozná! (Cesta tu z Tisovce do Března vozná) Jméno tvé bude vždy nemile znít Zbojníkům, pokud jen budeš se stkvít. Devět jich v hospodě léčilo srdce Hroznovou polívkou, plésalo prudce: Složivše strašlivou, ohromnou zbraň, Před níž dost říkali: Bože nás chraň! Vrtkavý hospodský ubohé zradil, Srdnatých pacholků zlapati radil: Taký jim podvodně přistrojil kvas, Na nějž, vím, zpomenu po všecken čas. Jeden z nich při stkvělé zůstával zbroji, By své v čas potřeby vyvolal k boji; S děvečkou v náručí: (povídka dí; Pravdali, čili ne, kdo tam byl, ví.) Najednou horoucý olovo zfičí, Bídného hlídače pospolu zničí: 32 Raněná mladice zkřikne: kde jsem! Omdlevši padne, a přikryje zem. Sotva dva vyběhnou, patřiť, co vyje, Když y je ohnivý deštíček kryje: Nyní již přehrozná různice vře, Chlapa chlap, muže muž na rychlost tře. Tesáků, mečů a bodáků leskot, Ručnic a flinet a pistolí třeskot, Množí a zsylňuje společný vztek, Působí strašlivý okolo jek. Některé záhubné oruží stírá, Jiné pak železné pouto již svírá; Střílejí, šermují, bojují víc, Klesají, padají, smrti jdou vstříc. Putnok sám jediný odpírá cele, Chrání a braní se zmužile, směle: Posléze stínnavý dostihne les: (Jestliže nezemřel, žije y dnes.) Putnoku, Putnoku! rozmilý hochu! Nenáhli, netěhni, počkej sy trochu! 33 Oko mé nemůže hleděti dost Na ten tvůj líbezný, přehezký vzrost. Hleďte jen, hleďte, kdo oči své máte, Zdaž kde tak pěkného hošíka znáte? Hleďte na výtečný, nebeský tvor, Znáteli takovou okrasu hor? Kadeře skroucené, zlaté a dlouhé Zmítají po krku větříčky pouhé, Čelo jak z mramoru, z lilium tvář: Oči, ach pohleďte na krásný pár! Nemohu vypsati stkvícý se v oku Lepoty, nemohu učinit kroku, Abych vám maloval milostnost tu, Ješto v něm panuje, ušlechtilou. Ramena, nemohu líčiti dosti Jejich y spanilou tvářnost y kosti; Prsy – ach tmavý jen navrhnu stín, Tmavý, jak tmavý jest počerný kmín. Krásný, co topol, an v hoře se chvěje, Na nízké sosny a břečtany směje: Od paty do hlavy čerstev a zdráv: Totoť jest maličké jádro všech zpráv. 34 Takoví pacholcy, srdnatí, statní, Veselí, bojovní, do půtky platní, Krásyli před časy některý les, Strašili, děsyli některou ves. Slované Slovanům, národu svému, Švižnému, hbitému, slavnému, ctnému, Ku poctě sloužili dostatečné, K pochvale bývali nekonečné. Dubiny, jedliny, bučiny husté, Topoly, javory děravé, tlusté, Popřály prostranné hospody všem Pacholkům, holomkům, šibencům těm. Vdolině, v rovině, vrchu a lese, Kudy se k oblakům,oblakům stromoví nese, Kudy se veliké jeskyně dmou, Kbytu sy zvolili chalupu svou. Kudy se skalinou potůček řítí, Od roka do roka neroste kvítí, Slunce ni měsýček nedusý tmu, Tu hle ti pacholcy bydlili, tu. Volovec, Radzym a Králova Hole, Tatranské, Fatranské, Matranské pole, 35 Kohout a Synec, Tlst, Javořina, Hrádek, a rozličná borovina; Přemnohé, přehusté majícý hory, Vnichžto se všeliké zdržují tvory, Ochotně poskytli příbytku těm Šibencům, holomkům, pacholkům všem. Nyní již předešlá zhynula sláva; Lesové zmenšeni, zmnožena tráva: Jedva že štěbetná povídka ví, Co se kdy dálo, a synáčkům dí. Neslušná nevděčnost, nemá to býti! Nikdý vás nebude nepamět krýti: Potomstvo příjemný napadne strach, Stoupíli náhodně na váš jen prach. Na synysyny, slyšícý máteře kázeň O vašem hrdinství, přikvapí bázeň: Muži pak zpomenou s podivením Na vás, a s podivným vyražením. Sláva a chvála a vaše moc v světě Bude se zelenat v milostném větěkvětě, Pokud jen Slovanů trvati svět Bude, a spanilý stkvíti se květ. 36 Které jsou zásluhy větší, než vaše? Která jest uznalost větší, než naše? Který jest volnější život, než vaš? Který pak trpčejší, nežli jest náš? Zahladiť prostředky vedoucý k zlému, Podati k životu opatrnému; Břemena ulevit: neníli ctnost? Protivné činiti, neníli zlost? Tak jste vy mrhačům peníze brali, Bázlivým zajícům pistole vzali; Odjali břemena, odňali meč: Dobrá mdlým obrana – palice – řeč. Krotiti zůřivost, dusyti pýchu; Mluviti žertovně, dvořiti smíchu; Cýditi od divých potvor les, háj; Skály a pustiny obrácet v ráj; Poslušné k smělosti poněkud vésti; Zavilé trestati, ostříhat cesty; Strávit dva tolary, zakopat sto: Neníliž veliké umění to? Nesyti, nežíti, bez péče býti, Nezoufat, netroufat, z potůčka píti, 37 Lehnout bez starosti, pokojně spát, Bez psoty, bez cloty vesele vstát; Popadnout zazřené, chutně sy jísti; Roky a hodiny na sluncy čísti; Nohama hedbávný měřiti les; Švižný sy začasté učinit ples; Na trávě, na skále přesladce spáti; Pod stromem před hromem bezpečně státi; Časem y milence písničku pět; Voněti strakaté lučiny květ; Kamkoli přijdeme, doma vždy býti; Neznati o nouze, nadbytek míti; Nevzdychat, netruchlit, nekvílit víc; Ochotně, vesele smrti jít vstříc; Nemíti nad sebe vyššího pána; Nebyti poddánu večer ni zrána; Svobody, svobody požívat vždy; Líbati líbezné přírody rty: Rozkoš jest rozkošná, utěcha čistá; Život nad životem, blaženost jistá. Ten, ten ach jediné blažený jest, Jenžto se nikdý těch nespustí cest! 38 Nezdravý rozumu, zmatený třeskem, Na oko příjemným zvedený leskem! Co jsy to učinil? pomysliž jen! Zkusýš, že rozkoš ta byla jen sen. Rozkoš ta, která tě zmámila, sladká, Zdá se ti na oko uctivá, hladká. Jeli však lotrovské loupení čest? Jaké jest zbojníků skončení cest? Život ten záleží z hrůzy a bázně, Mnozý ho pykali u domu kázně; Utlé jsa povahy, hyne co květ, Štěstí s ním, naděje mine y svět. Marnost nad marností, mámidlo pouhé; Žalost nad žalostí, trápení dlouhé: Ten, ten ach jediné blažený jest, Jenžto se nikdý těch nedrží cest!