Magnetizer.
Tajemné síly krotitel
Věst pravdy poznat zadychtěl.
Podivný muži! divná sílo,
Jež ducha vazby zbavuješ,
A pravdy taj a skryté dílo
Trnoucím smělcům zvěstuješ. –
V komnatě stín se rozložil. –
Muž k bledé panně přistoupil
A rukou kouzla dobře znalou
Jí čelo, spánky probihá,
Až divnou mocí chvilkou malou
V opojném snu tvář dívky plá.
Nadšeně září její vzhled
A křečovitě chví se ret:
Tu chlácholivě ptá se děvy:
„V obraze nadpozemských snův
17
Co všehomíra duch Ti jeví
Neklamnou pravdu, dívko, mluv.
A pověz, je-li věčný bůh?“ –
Napnutý ždá výroku sluch.
A táhlým zvukem dívka praví:
„Z daleka bouři slyším znít
Mocnější nade hromy vřavy. –
Aj, rázem nastal mír a klid,
Zpěv, jak slavíka tíchý žal
Velebně smysly moje jal –
Však zapoměla jsem ta slova!“
„Pán světů nad rozumem jest.“
Si vzdechnul muž a ptal se znova:
„Z nadzemských snů mi vydej zvěst,
Zda všecko smrtí konec mámá,
Či srdce láskou sloučená,
Se sejdou za tmavými hroby
A lásky touhu znají zas?“
A nový zápal dívku zdobí
A roztoužený praví hlas:
„Vidím, jak růže spanilá
Se z hrobu dívky vypíná.
Strom větve své k ni v touze sklání,
Srostlý s milého mohylou,
To v tajném listů šepotání
Milenců šťastných rozmluvou.“
18
Tu muž se trudně zasmušil,
Otázku novou položil:
„Lék pověz ve snu věstnémvěstném, děvoděvo,
Chorému srdci prospěšný:
Lék neznaný, mi dej na jevo!“
A opět zní hlas nadšený:
„Jen jeden roste lék, to květ,
Však na luzích ho nevídět.
A koho bolesť trpká mučí,
Ať vzhlédne v prsa vlastní svá,
Tam v chorém srdci lék mu pučípučí,
Však v životě ho neuzná!“
I trne muž a bázní jat
Spěje se ještě pozeptat:
„Zda cnosti věnec ustrojen,
Zda zlobu čeká věčný trest?
Leč dívka bledne – – prchá sen – – –
Mrtvá Ti muži nedá věsť!