Kde v pláni sněhové před tichou vískou

Matěj Anastazia Šimáček

Kde v pláni sněhové před tichou vískou Kde v pláni sněhové před tichou vískou
 vypíná k výši nad střech směsí nízkou cihlový stožár brunátný svůj kmen, kde širá, šedá stavba obrovitá velkými okny z tmavé plochy stěn v noc zimní řadu dlouhých světel vplítá; kde se stožáru mocný prapor vlaje, – na třásni jeho kříž se nezastkví a přec se vine na hodinu v kraje, jak na znamení práva vladařství; – kde v podpalubí nehybné té lodě sta hýbá ruk se v kvapu zimničném, jak tam, kde voda vniká puklým dnem a zoufalý zní povel lodivodě: Tam v táhel hluku, páry hvizdu Má píseň stlala stébla k hnízdu. Ó, neměřte ji rozhněvaným zrakem, [5] vždyť nechce býti ptákem bouřlivákem, jenž polétá kol třásní cárů rudých: Je nejteplej’ mé písni v dlani chudých! – A proto často ku hranicím létla, kde Bída v pohoří si cestu spletla, že celou zimu nemohla již zpět. Tu píseň usedla jí na rameno a zašeptala jí: Půjdu s tebou, ženo! Vran hejna před nimi se dala v let. Když vcházely pod prohýbané krovy, má píseň usedla v dlaně těch, jichž oči pouze mluvily slz slovy, jichž dítek skráň hřál usláblý jich dech. A když jim nemohli říc’ cestu zpátky, zas jinam vešly sbortělými vrátky. Má píseň brkem unavených křídel zachytla obraz tkalcovských těch sídel. Před zimou moje píseň ráda bloudí, kde širou hrází v městě život proudí, kde obrys střech a zdobných fasád ztrácí se v chladné mlhy závoj šedivý, a člověk se již ani nedivý, že západ v oknech brzy dokrvácí. Tam vidí, jak se ulicemi vrací ze sterých dílen začazených stěn lid, jemuž život jednou těžkou prací. – 6 A vidí, jak na rohu podepřen zjev bledé ženy stojí v sukni prosté, a kol ní v rozhovoru lidstva dav na třídě hlavní ve proud šumný roste a kupí účesy svých hrdých hlav před lesklou plochou osvětlených skel, by z různých arabesek, jež oči matou, si přečet názvy vyšlých velkých děl, jež z vazby skvostné září zdobou zlatou. Pak jméno autora se jemně vsunuje poznámek duchaplných ve přízi, že z davu sotva někdo pozoruje, jak vyschlou rukou žena nabízí kytičku malou z bílých aster svitou. A nevšimne si jejích vpadlých lící, s tou četou vrásek pod očima vrytou, a rosné vláhy v plaché zřítelnici. Přes hlavu ženy bída s hříchem táhly! Co proti nim to čtené štěstí z děl? Mou píseň pojal k ženě soucit náhlý, že od knih, jejichž kraj se zlatem rděl, zalétla k ženě v chudých aster běl. – *** 7 Již slyším, jak mnohý ruce spíná: „Pro malý svazek příliš mnoho řečí.“ Však byl by svazeček ten jistě větší, jen kdyby hlahol zvonů z Lešetína se nebyl zdál tak příliš býti ostrý. – Tak místo celků podávám jen kostry. 8
Básně v knize Z kroniky chudých:
  1. Kde v pláni sněhové před tichou vískou
  2. I. To nebyl boží hněv, to byla láska boží,
  3. II. Jest práce povinnost’, jež z tvorů činí lidi,
  4. III. Jest život studnicí, z níž vážit musí každý
  5. IV. Blah, kolej vlastní kdo ryl na své cestě,
  6. V. Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli
  7. VI. Má každá práce třeba spočinutí,
  8. VII. K veliké práci velké lásky třeba,
  9. VIII. Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –
  10. Krajina.
  11. Chata.
  12. V baráku.
  13. Smutnou cestou.
  14. Anna.
  15. Duše děcka.
  16. Horský mlýn.
  17. O štědrý večer.
  18. Nevěrnice.
  19. NÁVRAT.
  20. Růže s poupátkem.
  21. Havíř.
  22. Z dílny.
  23. Přiznání.
  24. V lomech.
  25. Na sbořeništi.
  26. Bez hnízda.
  27. STESK.
  28. Úředník.
  29. HOCH.
  30. Hlídač strojů.
  31. Popelář.
  32. Chudým lidem.