VIII. Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –

Matěj Anastazia Šimáček

VIII.
Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –
Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –
tím smíchem každý z vás jim ocel v prsa vrazí. Nemohli žít jak vy pro vše ideje smělé, když známka poroby jim vryta byla v čele a k hroudě pro skyvu když byli připoutáni: Když postrádají laur, snad měli trn kol skrání. – Ó nezhrdejte jimi! Snad dost měli síly, leč pouta bídy dojít nedala jim k cíli. Čas letěl kolem nich, těch tknul se sotva pout, v nichž bědní nemohli ni rukou svojí hnout. Tak mnohý snad že z nich měl ve svém srdci růže, leč osud nepřízniv jej v zlobě přitisk’ úže k holému úskalí, na kterémž bída dlí, a růže rozkvetše, opadly, uvadly. – – Co bylo nadějí, když v plném květu stály? Leč teď jen trny z nich to srdce rvou a pálí! Tak mnohý myšlének měl jiskry ve své lebi, jež mohly projít tmou a zazářit až v nebi, však kruhem poroby měl hrdé čelo spjato. Co platno bylo mu, že kruh ten ryzí zlato, když se mu hrany žhavé v skráň a čelo ryly? Vždyť bijíce v kruh ten jej jiskry rozžhavily. Kam mohli dospěti těch nebýt pout?! 21 Však v poutech nemohli svým křídlem hnout. Ó, nesmějte se jim, vždyť mohli též plát žárem. Ó, věřte, mnohý z nich v těch poutech zrodilý, až rakev přikryjou bezcenným žití cárem, v té rakvi nesmírnou bolestí zakvílí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó, nesmějte se těm, kdož mřeli nepoznáni; když postrádali laur, snad měli trn kol skrání. Vždyť teprv, mrtvé je když kladli ve rakev, tu sňali pouta s nich, pod nimi byla – krev! – –
22