NÁVRAT.
Dívky dvě tak krásné, silné, svěží
opouštějí chatu časně z rána.
Na cestách mráz noční jíním leží,
víska v spánek ještě vkolébána.
Neprovází matka svoje dcerky,
jak by šly jen do vsi na doderky,
a ne v daleký svět, aby v něm
našly sousto, jehož neskýtá
horský kraj a neúrodná zem
kamením a sněhem pokrytá.
Na práh matička se vleče sotva.
Dcerám praví – dech se slzou láme:
„V bouřích bídy práce buď vám kotva,
možná, že se více neshledáme.
Práce znamení vám v ruce vtiská,
z něhož oheň v sídla hříchu tryská,
před nímž neřest’ strachem pobledne...
Zmozolená dlaň kde krvácí,
tam si pokušení nesedne,
s touto vírou jděte za prací!“
50
Dcery šly. Ó, jaká krušná cesta!
Lítost’ táhla srdcem, bázeň duší,
neznámy když stály prostřed města,
kde to proudí, víří, šumí, buší.
Div tím hlukem za rok došla zpráva,
mát’ že oslepla i postonává.
Rychle v domov chystaly se zpět.
Za lík matce mladší dala skvost,
starší duši svou by dala hned,
sama neměla však chleba dost.
Spěch je žene k mateřinu loži,
když pak shledly shaslé oči, rudé,
tvář tu vpadlou – ó, pro rány boží
nemyslily, že tak bídná bude.
Nad tou drahou hlavou stařenčinou
hlavy dcer se v žalu k sobě šinou.
Siné rety hřejí pocelem,
slzou sporé, dlouhé šediny,
ranní matčin vzdech jak ocelem,
slzy loudí v oči dceřiny.
„Moje drahé milované děti,“
matka dí, a úsměv hladí vrásky,
„chtěla bych vám v oči pohleděti,
v dobré oči plné slz a lásky.
Bože milý, jak jsem po vás práhla,
když tou síní smrt’ již ke mně táhla,
51
pohladiti vaši drahou skráň,
ale chorá sotva mohu víc
nežli vložiti vám ruku v dlaň.“
Vztáhne suchou ruku k starší dceři,
zahovoří vážně chvějným retem:
„Blažen, matčině kdo radě věří –
Bůh dej štěstí tobě i tvým dětem.
Šťastna cítím na tvé ruce tvrdé,
že máš čistou duši, srdce hrdé.
Nemysli, že neznám zápas tvůj,
pláč i slzy skrovnou za skyvu...
S mečem práce, dcero, v boji stůj,
pro boj ten je člověk na živu!“
A pak mladší dcery ruce taky
chápe ve své, ale vzkřikne náhle,
slzy tlačí se ve slepé zraky,
se rtů silných plynou slova táhle:
„Aspoň děcku, kterému dáš žití,
zanech mozoly, jichž hřích se štítí.
Kleta jest dlaň hladká v chudině:
Ostřím hanby štěstí podtíná,
děti lstivě loupíc rodině,
naděje zář v duších shasíná.“
52