Chudým lidem.
„Jak jste mohli přijíti sem,
nemajíce roucha svatebního?“
Bible.
Vinníkem není ten, kdo hřeší,
ale ten, jenž temnotu způsobil.
V. Hugo.
Vždy mou myslí obraz lidu táhne,
jenž z tmy bídy po světlu dne práhne,
stále do mých zpěvů žalný zvuk se loudí
z prsou lidu, kterýž zapomenut bloudí.
***
Duše lidu toho také lačna byla:
kdo se divit může, že se napojila,
když nemohla láskou, neřestmi a jedem? –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Zmořen bídou, ztrativ víru, úctu, sílu
úmorným a věčným nošením svých pout,
jak se vzmužit mohl k velikému dílu,
jak že zastavit moh’ mravní zkázy proud? –
Od dětství již v práci, která ducha dusí,
od dětství již tupen, měřen pohrdáním,
u rodičů zřev již skleslost’, jež se hnusí
myšlénkou: „I já se tobě neubráním“;neubráním;“
85
oslepen jsa, zbloudil vrávoravou chůzí
k hříchu propasti, a neviděv té hrůzy,
do ní upadal a hynul ve tmě její,
z níž k nám jedovaté, zhoubné páry spějí,
z níž k nám varující zalétají hlasy.
– S bídou velikou tam velké hříchy kvasí! – –
Ale než lid klesl v hřích a hanby muky,
slepému zda podal pomocné kdo ruky?
Ochrancem zda stal se slabých žen a dětí,
které s bědným otcem v objetí zla letí? –
Zda kdo řekl jim: Chci v duši vaší vznítit
hvězdu poznání, jež má vám cestou svítit?
Zda kdo řekl jim: Chci bídě zavřít dvéře,
která se svým bratrem – hříchem – k vám se déře,
poutajíc vás k sobě cit a víru tupí,
a na děti vaše tíži hanby kupí? –
Zda kdo ukázal jim chýže vlídné, čisté,
a děl k otrhaným: Zde svůj domov vizte!
Sem vždy vracejte se po skončeném dílu,
pohled na dítky dejž k novému vám sílu!
Nebude víc v práci hynout něha matek,
nepustíme nouzi pod krov vašich chatek?! –
Zda tak jednal někdo, zda tak někdo cítil,
vida, jak se lid v tůň mravní zkázy řítil? –
Zda kdo zachvěl se a trnul nad tím hříchem
vida, jak tak mnozí odvěťují smíchem
obrovské té bídě, jež se v lidu jeví, –
o níž lid však téměř v skleslosti své neví.
86
Ba že oko lidu bídu nevidělo,
bláto pohany vždyť v oku jemu lpělo. –
TamTam, kde víry nenínení, rodina se ruší,
což pak ještě zbývá ubohé té duši?
Rodné zemi nezná, – kdo mu hlásá o ní? –
a přec láska k vlasti zlatem v srdci zvoní.
Vše ho opustilo, slovo síly v žalu,
naděje a vzněty, které jiným svítí,
slovo básníka i hvězda ideálů,
která povznáší a zlatí živobytí.
I ta jeho píseň v cárech již si chodí
potřísněna kalem duší, jež ji rodí. –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Proto že má bláto na svém zdraném šatěšatě,
nesmí prý lid vstoupit v poesie sad,
a ty knihy skvostné, pyšnící se v zlatě,
nejsou psány pro ten nuzných tvorů řad.
Kdo se po tom pídí, kdo se o to stará,
zdali v některém z nich jiskra ducha hárá,
kdo tu jiskru živí? – Píšem pro boháče,
píšem pro paláce, u nichž – lid náš pláče...
A přec zdá se mi, že sídlo poesie
i těm otevřeno, které cár jen kryje,
vždyť ne kněžnou ona, ona bohyní je,
k ní ne do paláce, k ní vstupujem v chrám,
v kterém otrhaný vedle krále klečí,
aniž ptá se kdo, kdo ze dvou těch je větší!
Ó, jak chtěl bych, lide, zřít tě v záři, v štěstí,
87
nadšen, chtěl bych tě ve velechrám ten vésti,
by tvé zřelo oko, dosud zvyklé tmám,
ony hvězdy jasné, které v temnu žití
svojí čarozáří k útěše nám svítí;
by zřel ty hvězdy, jejichž vábný svit
pod oblakem záští tobě zůstal skryt.
I v tvém srdci dříme svaté snahy zárod
znát a milovati rodinu, vlast’, národ,
tebe též nechť prodchnou děje této země,
krev v níž velikánů tekla ručejemi,
abys hrdě pozved’ ponížené témě
moha otčinou zvát takou slavnou zemi.
Velkých předků našich potomkem se cítě
nebudeš se více nízce ploužit kalem,
rodinu, vlast’ ctíti naučíš své dítě,
vznítíš víru v sebe v jeho srdci malém.
Milovat zas budeš děti své i ženu,
žehnat matce své a dědů svojich jménu,
nebude víc bídných mezi vámi všemi! –
Vrácen rodině, a k rodné svojí zemi
láskou připoután, jež srdce žene v tep,
směle hledne kol, kdo dřív byl bídou slep
pro vše idey, jež druhé hnaly k činu.
Budeš naděj mít zas v sebe, v řad svých synů,
v dcer svých ladný kruh, v nějž kal více nezapadne.
Kde teď láska k dětem, k otci, k matce vadne
zašlapána stopou nevážnosti v prach,
kde i láska k ženě v bídy víru chladne,
88
tam již nového zřím pláti jitra nach.
Jenom víru měj, o lide, ve svou sílu,
jenom hrdým buď na rodinu a vlast’,
víru v nebe měj a víru k svému dílu,
a té víře své si nedej meze klást’.
Naděj měj, že vzejde osení ti svěží
zmozolenou rukou z prohlubených brázd,
v květ že vypučí, co v zemi v mdlobě leží,
pod sněhem se uschlá zazelená chrásť.
Jenom miluj, lide, miluj děti svoje,
miluj ženu svou a láskou silným buď,
každý ruky zmach a každá krůpěj znoje
láskou rozšířiž tvou ujařmenou hruď.
Rodina a vlasť toť pilíře jsou z žuly,
jež most z temna k světlu podpírají v půli,
nuže po tom mostě z tmy se k světlu beř,
a jen doufej, miluj, neklesej a věř!
Kdo most podvrtne, ten chodce dolů řítí
věčné v otroctví a bídy vlnobití.
Proto nevěřte v těch lžiproroků davy,
dlátem lži jež bijí v pilířů těch hlavy,
kteří praví vám, že vlasti není třeba,
že vlasť vaše tam, kde kyne skýva chleba.
Odpuďte je pryč a odvraťte svých tváří,
ještě láska k vlasti nezměněna září,
ještě sílu budí, ještě srdce nítí,
v době zoufání je heslem k živobytí,
v době pokoření pružinou je vzdoru,
89
perutě jež dává nejchudšímu tvoru,
která v duši bídných, z nichž vše dobro vzato,
kane jako světle třpytící se zlato,
láska k vlasti hradbou bídy před močálem,
– ne té bídy těla, leč té bídy duší, –
nuzným láska ta jediným ideálem,
branou, za níž duch můj pro ně blaho tuší.
Láska ta jest větví, jež lid v pádu zdrží
nad kypící hříchu zakalenou strží,
láska ta jest právem, odvoláním k světu,
na stromě že lidstva větvicí jste v květu,
láska ta jest mečem, kterýmž tněte směle
v témě lžiproroků, v prsa nepřítele.
Nuž již s námi kráčej s pýchou, s blahem v tváři
tamtam, kde za tím mostem purpurově září
v nezkaleném lesku toho slunce světlo,
které z lidské krve na obloze skvetlo,
ono slunce zlaté, slunce svobody,
které ozařuje vnitřek toho chrámu
v němž se v svorném svazku pojí národy.
Chrámu, v jehož stupních vryty lidstva stopy
všechněch národů již světa od potopy,
jehož každá stěna zlato ducha roní,
jehož každý sloup jak nebes struna zvoní,
jehož každá věž je mostem k říši hvězd,
jehož zvonu hlas zpěv veškerenstva jest,
a na jehož trůně Věda s Uměním
lidstvu žehnají a žehnány jsou jím.
90
Nuže, před ty kněžky vedeme tvé syny,
tvoje všechny děti na slavnostní křtiny,
k stupním oltáře teď poklekáme všici
těchto jasných kněžek rovní učenníci.
V chrámu tom, ty lide, zapomeň svou bědu,
zabuď křivdy naše, odpusť, promiň nyní,
slyš, již pozvedáme hlasy v slavném Credu:
„Věříme, o lide, že tvé dcery, syni
stejné mají právo na ty milosti,
kteréž ze pokladů věd a uměn plynou,
kteréž ducha lidstva z bídy vyprostí,
tvorem učiní, co dříve bylo hlinou.
Věříme, že vše, co povznáší nás z prachu,
všechny vzněty citů, krásy paprsleky
mají zářiti pro všechny příští věky
bídným jasně tak, jak těm, kdo skví se v nachu.
Hudby božské zvuky, dláta výtvor smělý,
barev soulad lepý, básníkův zpěv vřelý,
vše co ducha sílí, z noci vede k jitru,
stejně svítiti a hřáti má v tvém nitru,
stejně zvedat plec a bušiti má v skráni
láska k národu a její požehnání,
zlato ducha stejně padat v srdce chudých,
světlo krásných vznětů na skloněnou skráň,
by lid nezbloudil, by zmozolená dlaň
upustila sama prapor cárů rudých
krví smáčený a potřísněný blátem.
Prapor svobody ne krví, rdí se zlatem!“
91
A po tomto slavném Credu plném spásy
v hnutí citů, lásky zmlknou naše hlasy,
slovo kněžky však k nám zahlaholí v tichu:
„Teď jste prosti teprv dědičného hříchu.“
„Ruch“, červenec 1883.
92
OBSAH
Báseň úvodní5
PRÁCE.
I.11
II.12
III.14
IV.16
V.17
VI.18
VII.20
VIII.21
ZIMA NA HORÁCH.
Krajina25
Chata26
V baráku27
Smutnou cestou28
Anna30
Duše děcka42
Horský mlýn45
O štědrý večer46
Nevěrnice47
[93]
Návrat50
Růže s poupátkem53
TYPY A OBRÁZKY.
Havíř57
Z dílny59
Přiznání62
V lomech64
Na sbořeništi65
Bez hnízda67
Stesk70
Úředník75
Hoch77
Hlídač strojů79
Popelář82
Chudým lidem85
E: až; 2002
[94]