Předslov.

Alois Škampa

Předslov.
S pocitem pýchy, štěstí a blaha loučím se s Tebou, kniho Ty drahá, prv než Tě pošlu v daleký svět! Teď ještě mou jsi, – po této písni budeš už jeho! Nuž ve své tísni v posled Tě vinu ku srdci zpět! Loučím se s Tebou s pocitem pýchy, protože svět svůj slunný a tichý cele jsem vetkal do písní Tvých; že co jsem v mládí prosnil a prožil, všecko jsem věrně v řádky Tvé vložil, jak mi to říkal smutek i smích! Loučím se s Tebou s pocitem štěstí, proto, že vidím v listech Tvých kvésti, vše zde tak stejně, jak ve svých snech! Jak mi to táhlo v nadšení době hlavou i hrudí – tak tu zřím obě hlásit se k sobě ve verších těch! [5] Ty jsi mé dítě, první má kniha! Oh, jaká radosť prsa mi zdvihá, že moje mládí otcem Tvým jest! Tisknu Tě k sobě v plesu a rdění, s důvěrou vítám Tvé narození – nyní jdi k lidem přijmout svůj křest! [6]