Zimní host.

Alois Škampa

Zimní host.
Hleďte naň, hleďte naň, jak se zvolna vpíjí v stráň, jak mu v stružkách travou měkkou z bílé tváře slzy tekou: Natěšil se s námi dost snivé zimy pozdní host, ale teď už rozplyne se v pláni, v horách, v sluji, v lese květům jara pro radosť! V tajuplném usmání, zlatý pyl mu do skrání s vonných jehněd střásá jíva a svou hlavou na sníh kývá: „Starý hochu, pryč se vzdal, skryj se v mech, neb vrásky skal někam země do hlubiny, – ona háv si chystá jiný, a tvůj kroj už za své vzal!“ – Jara smích křídla zdvih; květy vstaly na větvích, slunko v svět se dívá s výše, ale sníh jen pláče tiše; [9] umírá jak Vestálka, ani vzdechem nezalká z nitra bolem stísněného – – ví, že z každé slzy jeho bude jedna fialka!