Anemony.

Alois Škampa

Anemony.
Jak zázrak padlo slunce v háj – a lesy sní zas vnadnou báj o mládí svém a o štěstí, jež vždycky k nám se s vesnou vracívrací, kdy v kraj zas nesou domů ptáci svých písní zlatá návěští. Pláč zimy ze dna rokle štká – leč zem si blaze oddýchá, a rychle modrá podléštka jí z prsou na svět pospíchá, 12 a blankyt její plápolá kam zrak jen vzhlédne dokola: zde usmívá se v srdci lesa, zde skví se zase pod pněm bříz – ó, s ní zas starý Adonis se vrací, nám svou mladost nesa! Dí báj, že stih’ jej bolů trest pro lásky hřích, zač Jova pěsť jej bleskem ve prach zdrtila! Leč z popele pak jeho těla, jež Venus jen prv líbat směla – se anemona rozvila! Ó, Ádone! Ač prokletý, ač prach jen v lese, jejž kryl mech – svou krásu aspoň ve květy ty ze svých nám jsi zraků vdech! A nyní vždy, když zlatý máj zas vůni svou nám vrací v háj a o lásce hruď naše snívá – já zjev tvůj zřím, jak tajně on ve krásných květech anemon svůj nesmrtelný půvab skrývá!