Črta z výletu.

Alois Škampa

Črta z výletu.
Krok dostih sotva vrchu zbořeniště juž ranní vítr plným douškem sviště v žár horkých skrání, pot mi stírá s čela, – leč vyhlídka juž v kraj se otevřela! 13 Kam padne zrak – tam vonné černé lesy, jen dolu na dně z obrovské jich směsi jak světlý pruh se táhne mýtě holá... V jich tichu slavném kukačka kdy volá, a v nádherné a svaté jejich kráse hrdliček smích když časem rozléhá se – jak zanikne, tím větší klid je vždycky, jejž neruší ni zpěv, ni kročej lidský! Srp měsíce plá ještě nad západem, je dosud jitro. – Dole pode hradem kde nad roklí se lávka šeří nízká, juž lesní potok v záři slunce blýská a trávník břehův omývaje měkký jak zlatá nit se křiví do paseky. Kol jedlí vršky východ polil nachem a stín i šero prchá v zmatku plachém v dál od jich kmenů, snících u potoka, jak přízrak noční lesů do hluboka. Rtem slunce tknuta, jež sem s výšin hárá jak rouška s oken vzlétá modrá pára s povlovných strání, kterých řada mírná se dálkou tratí v modru nedozírna... A z pasek jich, tam vidíš jednotlivě se v azur zvedat tajemně a snivě peň břízy sněžné nebo topol rosný, neb mechaté a samotářské sosny, jež z chlumů rodných, staletí znak v líci v dol k druhům svým jak staří poustevníci 14 své stíny kloní, tmavé jako mračna, a vzdorným čelem strmí do průzračna!