Ekloga.

Ekloga. (J. Hodaňovi.)
Vy tiché luhy, vy samoty svěží, – jak sladký mír vždy dýše z vás! Ta malá říčka, jež okolo běží, vás objímá jak bílý pás – snad proto, aby nemohl nikdo urvati půvab vašich krás! Šustící lístky vám na mezích rostou a vonné květy na ňadrech, a píseň červenky, milou a prostou tu často slýchá měkký břeh, jenž vrby šeré na rukou drže, sám dřímá v klínu jejich střech! Hle, za tím starým a obrovským dubem, jenž zdvihá se z vás uprostřed, – do chládku pod listů šumících rubem jak jednou za svých dětských let sedám zas v trávu před žárem slunce a nořím k vám svůj toužný hled! [33] U stezky, nitkou jež v dálku se točí, plá bílé pýří smetánky, a vůkol z pažitu jak skvoucí oči se zlatem třpytí studánky – snad proto, že v ně večer i z jitra svůj plápol roní červánky? Jiřička s modravých perutí leskem jich zřídla časem přeletí... Zjev její mihne se, jakoby bleskem, a rosa sprchá se snětí, jež s vonné meze šumící líska jí v cestu staví k objetí! Nad svěžím rámcem těch stébel a květů zřím, jak se třese horký vzduch. Zde skvoucí bělásek, tam včelka v letu záříc se vznáší nad jich kruh a temným bzukem cvrčků a čmelů zvučí a zpívá celý luh! – Najednou ode vsi zavzněly hlasy – a podle řeky kolem vrb kvapí sem pěšinou roj mladé chasy! Slyš, v jásot dívek zvoní srp a v rukou hochů blýskají kosy – ó, běda, běda zvonkům chrp! Vidím je z dálky juž, nohou jak bosou si stezku našli ve travách. Stopa v zad za nimi třpytí se rosou, 34 a pásy na jich postavách. Jinoši v předu – za nimi děvy jdou, bílé šátky na hlavách... Započli se zpěvem „Juž čas je k práci! Teď činů doba nastala!“ – A tráva najednou s luhů se ztrácí, a zděšený zjev chřástala s úzkostným křikem nad nivy vzlétá, kde rodina mu zůstala! Lad jejich popěvků vzrušil mou duši, hruď blahem zas plá rozňata. Těm žnečkám při práci hle! jak to sluší! Jak sličná jsou to děvčata! Líce zpod šátků zardělé spěchem jim hoří jako poupata! Hle, mezi nimi znám nevinné dítě, zrak tmavý má a jasný hlas! Jím jako motýla laplo mne v sítě, jen jednou střelou ze svých řas! „Andulko drahá, světlo mé duše – zda svoji budem jednou as?“... – Ó tiché luhy, ó samoty svěží s tím starým dubem uprostřed, s tou bílou říčkou, jež okolo běží, a přes jejíž jsem vlny břed – chraňte mi, chraňte vnadné to dítě, ten nejdražší svých poupat květ! 35