Staré aleji.
Jak slzy letní prchy z rána
v květ zlatý tvůj se vylejí –
juž vítá mne tvých větví bránabrána,
ty tmavá, tichá aleji!
Až na dno duše přirostly mi
tvých stromů šum a písní cit,
mně nelze víc se loučit s nimi,
já nesmím víc je opustit! –
Když u vchodu v tvé stinné loubí
se plaše krok můj zastavízastaví,
tu dál vždy láká ve tvou hloubi
mne cos jak pozdrav jásavý...
Zde s tklivou písní dlaska v keři
si volně hruď má zakvílí,
zde srdce mé zas v štěstí věří,
když haluzí tvých bloudím slují
a dávné sny mne obletují
40
a v skráň mi sypou zlaté peří –
jak na tvé lípy motýli!
Ó, jak mám rád tvé mlhy bílé
a lípy staré, plné hnizd,
když v kouzlu snivé, ranní chvíle
s nich víří sladký ptačí hvizd!
Co na každém z tvých vlhkých kmenů
se divných tají znamínek!
Co vrací z nich se k mému jmenu
snů drahých, dum a vzpomínek!
Leč já si s nimi šeptám pouze
jen bázlivě a po tichu;
neb těšit chci se s nimi dlouze,
a bojím se, by neodlétli
mi tak, jak onen motýl světlý,
jejž ruky hnutím ve své touze
jsem zahnal růži s kalichu!
Jak bílý, měkký vloček peří
on vznáší hle! se v křovin šeři
a mává tiše perutěmi – –
teď v prouze světla slétl k zemi,
a zas se k růži kolíbá! –
Ó, zlaté sny; tím dražší jste mi,
čím jistěj vím, že nezbude mi
z vás víc tou samou dobou zítra,
než rosy, již on růži z nitra
svým něžným křídlem vylíbá!
41