Krajina.

Alois Škampa

Krajina.
Září jest! A bílá stezka úvozem jak pentle hezká v dál se tratí, do zahrad. Na konci, skal na útesu v azur nebe z černých lesů vykukuje starý hrad. S plotů kol se révy chýlí. V slunci časem motýl bílý sedne do jich korunek. Vedle skryty v šeru hnědém při zdi samé voní medem pozdní plody merunek. Nad vějíř tam zimolezů v tmavý někdy chochol bezu střízlík vzlétne malinký – – hvizdne – a pak v tichém štěstí na ohnuté ratolesti zobá černé bezinky!