Astrám.

Astrám.
Vy děti podzimu s tím chudým, rosným leskem – i ve vás přírodou je tajný půvab skryt! On jímá vždy mou hruď tím snivým, toužným steskem, jejž nelze povzdechem, ni slzou vyslovit! Hle, zdáte se mi tak, jak opozdilí ptáci, již teprv tenkráte se loučí s krajinou, když všickni druzi jich juž za obzor se ztrácí a mizí už jim v dál jen šerou vidinou! Byť v měkká prsa jim juž vtíralo se chladno, když jeseň prostírá kol pavuče svých pout – jich srdci věrnému to přec jen není snadno s těch rodných křů a hnizd tak náhle odlétnout! A hle, jak oni jsou svých tmavých lesů duší – tak luhům jedinou teď krásou jste i vy! 89 Tak v parku pustnoucím teď nejvíc vám to sluší, když hudba severu juž teplo snů nám ruší a s oblak první sníh vlá vichr truchlivý! Kdy říjen halí svět své šedé chmůry tokem a mysl opřádá nám chvíli teskných nit, kdy dlouhý, smutný čas se líným vleče krokem a radosť marně v něm se snaží zachytit – vy květy spanilé, svým jasným, velkým okem nám v prsou poznovu zas probouzíte cit!