Pozdní jaro.

Alois Škampa

Pozdní jaro.
V les jeseň vešla poznenáhla a tiše, jako vidina; a kudy flór své mlhy táhla – tam každá haluz nevinná a každá sněť si k srdci sáhla, a píseň zněla jediná: „Kdo může, ať si vzpomíná!“ Tu celý les se zabral v snění a do zpomínek každý květ a každý lkal, že v podjeseni juž nezdá se tak krásný svět, a život juž tak milý není, jak na jaře, kdy v samém pění k svým hnízdům táhli ptáci zpět! 90 A básník, jemuž z pustých strání jich nářek vnikal do prsou, ten cítil jenom v srdci zdání, jak nevýslovně šťastni jsou, kdož z jara svého nejvíc schrání si květů, snů a sladkých přání a upomínek v jeseň svou. 91