Vidina v závějích.

Alois Škampa

Vidina v závějích.
Nikudy cesta, nikde východ z kraje – krajina všecka ve sníh zasuta je! V dalekém zoru sed si havran smělý jak černý bod na skvělou jeho běli. Snad očekává ještě objev saní, jež létly tudy časnou dobou ranní, a jejichž dráha dosud stopou křivou se v dálku táhne zasněženou nivou... Leč místo zvonků u té rýhy sjízdné teď časem pouze ostrý vichr hvízdne neb strnad žlutý, ze vsi zabloudilý si zatíká svůj zimní nápěv milý na širém koši rozsochaté hruše! Ó, milý zvuk! – jak zpíval by ti z duše! – Za mocnou hradbou rozlehlého lesa, kam slunce zvolna s nízké výše klesá – skryv na západě štíhlé stromů rysy, kus hnědé mlhy jako plachta visí... A mha ta houstnouc kráčí blíž a blíže, a rychle v před se sune její tíže, a čím zřím déle, jak sem z dálky pluje, tím přelud můj se více doplňuje! Mně zdá se, jak by za tou plachtou hnědou, [95] již sníh odráží svojí barvou bledou, – tak jako v malbě, míhavě a zběžně modříny hvozdu vyrůstaly v stěžně, ba, jakby kraj kol v čirou závěj skrytý cel pjal se náhle v koráb obrovitý – daleko, šíro pod mou skřehlou nohou, až kam jen oči dostihnouti mohou; hle! – slunce, které mezi stromy trýská, jak lodní lampa na stěžni tam blýská, a děsím se, by koráb ten v noc temnou tak náhle v dál – se pohnul odtaď se mnou!