Na samotě.

Alois Škampa

Na samotě.
Přes průhledné a ztuhlé vodní stěny níž olší tlum se sklání zasmušen, a rybník malý, náspem uzavřený se matně leskne z nízkých břehů ven... Jak černé krajky úběl dívčí šije – tak sněžnou hráz kol vroubí křoviska; jich pavučí kruh slunce protrýská a zlatí půvab zimní poesie. Stařičký modřín dole u stavidla kraj ztichlý hlídá, ve sny zadumán. Uprostřed ledu zamrzlá dvě bidla do výše trčí nad hladiny lán, a s lísky holé strnad opuštěný si truchle tíká v zimní náladu. Teď slunce juž na cestě k západu sem kmitajíc skrz temných olší kmeny v hlaď ledu vrhlo blesk svůj roztříštěný! Leč tam, ni v zemi nelze sledovat ruch života, ni tlukot srdce snad! Juž obé spí – a slunce zlatá nit 103 jich nevyvolá... Nad ledem se chmouří a zem spjal pevně mrtvý zimy klid a z ňader jen se lehká mha jí kouří. Hruď přírody juž zamknuta je bolem, je cítit mráz a zřít je hroby kolem!