Leden v horách.
K nám přišla zima! Chýží vetché krovy
sníh jemně zavál v obal atlasový
a země skryla nahou hruď svou vonnou
měkkounkých krajek teplou pod záclonou.
Ach, přitrhla ta zima z nenadání!
S náručí ledovou a bledou skrání –
jak lesní víla, kdysi v půlnoc tmavou
nám zašuměla křídly nade hlavou,
a když nás v chýžích probudilo ráno –
juž bylo všecko sněhem zasypáno,
vše okna bílým potáhla se květem,
a my se zřeli opuštěni světem!
105
Jak ptačí hnízdo, skryté do křoviska
hluboko v horách leží naše víska,
a napolo se mezi stromy ztrácí...
Teď v zimě zabloudí sem jedva ptáci,
jež vyhnal hlad a divý vichr z houští;
jen stopy vran zří oko v sněžné poušti,
a větví třpyt, jež tíží zmrzlá rosa –
a v sluch zalétne jenom hvizdot kosa,
jenž v pustém lese tklivě s větrem kvílí
a naříká na dlouhou, smutnou chvíli.
Zde naše víska! Kolkol hvozdy stojí –
tož jedle, sosny, samé tmavé chvojí,
jen jeden průsmyk východ otevírá
a za ním pláň spí – zavátá a šírá.
Tam, kde se v mlází rysy plotu tajítají,
viz, laň se mihla lesa na pokraji,
a zas jak přízrak mizí v křovin temně,
jen pod nohou jí zmrzlá zvoní země...
– Po kalném nebi šedé chmury letí;
zas tlupy nových prvým ve zápětí
vysoko vznáší vichr od závěje –
a bludný zrak tvůj volně s nimi spějespěje,
až zemdlen utkví v nedohledné pláni,
kde jako motýl mha svá křídla sklání
a v hustých sloupech bílou hmotu kupí.
Kol ticho vládne, v lese mráz jen úpí.
Tam sosna každá povlak nese bílý,
vše sněti její doň se obalily
a větrem jen se třesou beze zvuku.
Pňům jinovatka visí tam kol suků
a jako přelud lesklé noční můry
106
plá všady z trhlin drsné jejich kůry...
Den v krátce míjí. Nad vrcholky jedlí
juž v daleku se těžké mlhy zvedly
a v neprůhlednou splývajíce směsi
sinavou zeď svou valí tiše v lesy,
a plno jich, kam padnou tvoje oči.
Nad naší vískou modrý kouř se točí
krouživě stoupá vzhůru nad komíny
a rozplývá se v azurové stíny,
až doteknuv se černých skrání lesa
zas chladným vzduchem nazpět k zemi klesá!
Je ticho kolem, jenom vítr hvízdá
na holých stromech v prázdná šumě hnízda,
jež v nitru kdysi ptáčky hřála svěží.
Teď na nich sníh a vlhké mlhy leží,
jen slámy stébla trčí smutně z chvojí,
a každý šust jich bodá duši tvoji!
Kraj v zimním jasnu ostře vyjímá se.
Zříš, jak se potok valí v divé kráse
s dunivým hřmotem těsnou skalní strží,
nad kterou sosny černé ruce drží;
jak ve žlab tmavé rokle ponořeny
se bíle pění vlny pod kořeny
a prudce letí ve sklon nízkých splavů...
Den truchlivý juž k horám chýlí hlavu
a ukrývá se v spoustě šedých mraků.
Teď zasvitlo to bleskem v jeho zraku,
pak pod oblaků stín a barvy chudé
107
vytrysklo náhle velké slunce rudé –
a všechen západ jedna vlna zlata
a v jasném světle tone každá chata!
Hle, chmurným lesům nach též vznítil tváře;
v hloub jejich linou proudy smavé záře
jak jiskra vášně zespod dívčí brvy...
A celý úval ozářil se krví!
Kol karmínem se štíhlé třpytí sosny,
z nich mlha svítí jako povlak rosný,
modříny, tisy, smrky, sosny, jedle –
vše sytým nachem za vsí hárá vedle,
vše blýská, plá a rudým leskem hoří,
jak tisíc skvoucích, v jitru vzešlých zoří;
a zlaté slzy smolné pryskyřice
tmou jiskří jako žlutá hříva lvice!
Co vločků sněžných kolem suků blýská,
co démantů se věsí na křoviska,
a v jarních jako bystřic rozperlení
hvězd honí, míhá na každém se kmeni! –
Juž za červánky zimní slunko mizí.
Na rakev západ zlato dal mu ryzí
a zahaleno z mlhy tkaným flórem
jak žhavá slza visí nad obzorem
a snivě zírá v zasněžená lada.
Teď pohnulo se nad propasť, a padá...
Jak lodní vlajka v dáli nedohledné
blesk smavých růží chvatem v pláni bledne,
v kraj rozlévá se zvolna šero teskné
a na horách – jen lávy pruh se leskne!
Teď ještě v lese, kde se večer skrývá
108
sníh zazářil – a juž se vůkol stmívá...
Mráz vzduchem zahvizd’ píseň plnou bolu,
tma vstala z houštin, večer vyplul z dolu,
a celý prostor od nebe až k zemi
se zastřel na ráz jejich perutěmi.
Jen havran černý někdy povyplave
nad hrobem lesů ze mhy popelavé
a svislým křídlem nad závějí mává –
– leč zrak tvůj v tmách jej sotva rozeznává.
Hle, v naší vísce rozžali juž světla!
Chat okna náhle jasnou září zkvětla,
a každé ve zdi jako luna hárá,
že mléčným třpytem skví se vůkol pára
a na plotech se svítí sníh jak ve dne!
Ó, jaké blaho, sedět jenom v jedné
z těch chýžek skrovných, jež jak slípky malé
spí roztroušeny řadou po úvale.
Co vichr sněhem zasul krov a práhy
– tam večer každý hoří louč juž záhy,
a pod komínem rudý oheň praská,
ty zhřívaje, jež svedla k sobě láska!
Tam lidé bydlí poctiví a hodní,
již tráví spolu důvěrně den po dni,
již v prsou mají samá srdce ryzí,
a přírodě se nikdy neodcizí!
Jsou chudi! Často v bídě zimu tráví;
jim osud přál jen klesť, neb nůši trávy,
jen suchý mech neb hrstku svěží píce
a staré souše, plné pryskyřice!
109
Teď, zima když je vypudila z lesů,
a závěj cele skryla trsy vřesu,
jenž u jich stezek v mýtinách se kříží,
– zas vrátili se v tichý asyl chýží,
a doma sedí v milých rodin kruhu:
zas otcem jest, kdo druhem dřív byl druhu!
Jim nyní blaze po skončené práci,
kdy vichr za ně v lese sosny kácí;
kdy bouře divá hučí nad horami
až proniká to duše hlubinami,
a drsně z venčí okny chýže třese...
Jich dobré srdce při tom nechvěje se:
jsouť oni jisti, doma v prostřed lese!
Ó, jaký život, v který taká krása
svých křídel všechen snivý půvab střásá!
Při svitu dračky za dubovým stolem
nit tenkou přede žena; děti kolem –
a nejmladšího děd sám v klínu houpá.
Jak září tvář na úsměv jindy skoupá,
kdy oko stihlo, že ten malý šelma
bílého vousu v dlani přehoušel má
a důvěrně jej k sobě z brady tahá...
Co veselí tu, lásky, smíchu, blaha!
Když na večer tma pozdní venku vzrůstá
a báj se loudí v zlatá starcům ústa,
když jalo všecky kouzlo dávných zvěstí
a na ohnisku praská vonné klestí –
ti lidé vědí, co je pravé štěstí!
110