Na pozdní toulce.

Alois Škampa

Na pozdní toulce.
Nad řekou tuhnoucí v mrazivé noci hodinou pozdní dnes bloudí můj krok. – Snivý lesk měsíce čarovnou mocí oblévá bíle v zářivé síle nehnuté, černavé hladiny tok! Hvězdy, jež na prsou blankytu hoří, roní doň s vysoka třesavý svit. Po stranách čisté jak krajky se tvoří zvolna a zdlouha mrznoucí prouha, plá, jako v ebenu stříbrná nit! Rys tříště perlové, zubatě křivé tok spíná ledem vždy těsněj’ a úž. Co ještě zbývá tam – utuhne dříve než svitat začne – a v jitro mračné ni jedné vlny tam nezbude juž... Lehká mha po chlumech v daleku splývá tiše a vířivě v dechový lem. Zlatými světélky z ní jen se dívá ukryta v sněhu s druhého břehu ves ke mně zavátá přes řeku sem! V čepečkách bělostných leží tam chaty svorných jak vlašťovek na hnízdě tlum. S jich prahů útulných mír dýše svatý, s jich krbů vzhůru plá v šerou chmůru tajemná pohádka vánočních dum. 114 Z lip starých, mohutných, černého rámu, radostně září tam nad sněhy ven šest oken z podstřeší štíhlého chrámu – – leč mně tak zdá se, v luzné jak kráse dávné jen byl by to idylly sen! Těžko ach, uvěřit v báji tu smavou, prsa kdy svírá teď hoře a stesk! Sladká jen vzpomínka vlá zas mi hlavou, a v její tíseň vánoční píseň plá jen jak zlatý a zářící blesk! Jara jen blesk je to na časy šťastné, na doby lásky a květu a krás – mžik jen plá svit jeho! Pak zase zhasne a v život padne tma noci chladné, do očí slzy zas a v duši mráz!