Blažení.

Alois Škampa

Blažení.
Jak truchlý dívky pláč zní hymna širých lesů, že podzim dokonal a mizí jeho sled! A v slunných pasekách juž modré květy vřesu se svými motýly se loučí naposled! Na křídlech vichřice jde stařec usměvavý, z daleké půlnoci duch zimy šedivý – všem stromům první mráz juž hvízdá kolem hlavy a mha jak smetana se klade na nivy! A sladko dřímají zaváté lány polí, a sladko všady spí zakleté vísky v sníh. Toť mrtví pod hrobem, jež více nezabolí ni teskná vzpomínka, ni mrazný lidský smích! Leč ti, jichž bytem jsou, ač světu odloučeni – jsou přece šťastni dost pod vlídným krovem chat; je stejně těší noc i chmurné světlo denní a sladký vládne mír za prahem jejich vrat. 116 U krbu předků svých – tam dosti blaženými se cítí v přání svém jich srdce dětinná, a jaro pohádek jim zkvétá prostřed zimy kdy s hor se valí bouř a sněžná lavina!