Jaro v zimě.

Alois Škampa

Jaro v zimě.
V teplounké jizbě, k rukám hlavu chýle, jak osamělý rytíř na svém hradě čas trávím, oddán kouzlu zimní chvíle! Venku je zima, kraj spí a dřímá, a na sklenník pod mými okny v sadě sníh z ticha sype chomáčky své bílé... Jak z prsou země v lehkém dechu stoupá mha: jíním lip se odívají sněti. Na staré svídě, jež se větrem houpá – vrabců jen davy skřehlé své hlavy loňskému hnízdu tulí do objetí, jež zima dosud ušetřila skoupá! A jako hrob tam, bez života sledu, mne jímá teď svou chudobou a bídou ten spustlý park, tak smutný ku pohledu! V něm nad závějí jen kře se chvějí, a nad fontainou jiskřící chlum ledu zjev Tritona svou halí pyramidou. Vše ostatní juž pod pokryv se hříží, jenž tam jen posud nevnikl svou vlnou, 117 kde nad sníh čnějí zlaté zuby mříží, a sklenník jasný tak bohat na sny svých květů zvedá kobu čaruplnou, jež v zářném nachu růží svých se zhlíží... Zde chlad a mráz – tam sklenník zasněžený přec v nitru svém, ač z venku bolesť cítě juž nový chová život osvěžený! Kol ještě zima, – tam máj už dřímá, jak v žití zde pod ledem vzdoru skrytě – když láska plá ve zlatém srdci ženy!