Naděje.

Naděje.
Vy zasněžené lodě na ztuhlé, mrtvé vodě – ó, jak vás dobře znám! Hle, všichni vaši milí juž přístav opustili, a jediný teď s vámi zde nad vory a prámy já snílek zůstal sám! Když jarní hučel příval, já vždy se na vás díval a v duchu s vámi plul, a šťastnou přál vám cestu tam k dalekému městu, kde bytosť je mi drahá a kde svit první blaha v síť mojich dum se snul... 119 Tak mnohé tehdy psaní od srdce méhomého, panípaní, váš donášel mi zjev! Jak čekal jsem vždy s touhou, až plachty světlou prouhou mou pozdravíte hlavu, až plavců vašich vřavu zas uslyším, i zpěv! Však u samého břehu teď v ledu zde a sněhu vy sníte v zakletí! Na dlouhá vaše vesla juž mha své perly snesla – tam v smutné šeři rána jen zbloudí někdy vrána, a pak zas – odletí! Leč já, váš starý známý, já zůstal tady s vámi v tom koutku zatmělém! A jak nad vámi vrány – tak samy, nevolány mi zde juž dobu drahnou sny zlaté o ní táhnou a krouží pod čelem... Ó, staré moje lodě, jak toužím, bdě i chodě, by jaro bylo zas, kdy větrem opět něžně 120 se ohnou vaše stěžně, kdy život vzplá zas ve mně i v kajut vašich temně se písní ozve hlas! Nuž spěte si jen, spěte! Až máj kol v lesích zkvěte a led zas padne z vod – my v slunce zlatém lesku zas najdem si svou stezku, a v radost ze svých bolů tou řekou žití dolů se opět dáme v chod! – 121