Jarní větry.

Alois Škampa

Jarní větry. (Františku Procházkovi.)
Jak ve svém nitru vždy se raduji, když větry března polem zadují, když mokrou závěj vysouší jich dech a touhy šum se vzbouzí na stromech... Hle, v mrtvé nivy zarmoucený vzhled ruch života se vrací s nimi hned, a lesy temné v hymnu velikém se blahem chvějí pod jich dotykem. Let něčích křídel, dosud nezřených, se hlásí k nám z té divné bouře jich, a teplo jihu vlaje z daleka v kraj strnulý i v srdce člověka. A předtuchou nám vábný šepce hlas, že s větry těmi, které Aeol zas tu rozvlňuje poprv nad zemí – jde jaro sem a láska s růžemi! 10