V samotě.
Ticho, ni hlásku nedolétne v sluch –
les uzavřel se na vše strany kolem
za tvojí stopou, šerý jeho kruh
ční mezi ní a oddáleným polem.
Jsi sám a sám – tvá hruď se zachvěje
pocitem náhlým neznámého klidu...
Mech dusí v sobě všecky kročeje,
po lidech nikde slechu ani vidu,
i vichr, který venku burácel,
zde umlká a hasne bez ozvěny:
ty obry zdejší on by neskácel,
i kdyby věčně hřímal do jich stěny!
Jak sloupy v chrámu stojí okolo
tu modříny, tam šedokoré jedle,
a s klenbou jich se mísí napolo
i pyšně sváří černé smrky vedle,
a mezi nimi úzkou průlinou
se v srdce hvozdu modrý lazur dívá –
jak okénkem, jak plachou skulinou,
jenž na mžik vždy se otvírá a skrývá.
Když mocněj’ venku vichr zavane –
v daleké výši tajemně to šoumá,
duch vyrušen tu sníti přestane,
zrak zaplane a živě v šeru zkoumá –
– však nadarmo! – zas všecko utichá,
jen někde v rokli skalní pramen hrká,
jen šustne brouk, jak na kmen pospíchá,
a za údolím hrdlička kdes vrká...
14
Však sotva vítr opět zaduje –
ty zvuky slabé zniknou v jeho vání,
a mysl, jež se tichu raduje –
zas padne znovu v staré zadumání.
Samoty kouzlo sny tvé obmyká,
a poesie prochvívá tvou duši,
bezděky v sobě cítíš básníka,
a rythmem písně tvoje srdce buší!
Na mechu leže, sladkou chvilku sníš,
kouř doutníku ti kolem hlavy krouží,
zrak stihá jej, jak stoupá k stromům výš
a modrou nitkou do větví se hrouží...
A na smrku, jenž kolmo nad tebou
jak svíce pne se nebes do vrcholu,
veverka rejdí, loupá šišku svou,
a prázdné slupky hází na tě dolů!
15