Jitro v kraji.

Jitro v kraji.
Ticho je, ticho v našem kraji chudém, ni ptáka ještě slyšet na poli, však východ juž se zarděl jakby studem, a dechem rána šustí topoly, jichž rysy táhlé nad silnicí dlouhou se v šeru zračí neurčitou prouhou, až v dalekém se tratí údolí... U stezky šepce tráva porosená a deštěm perel kyprou vlaží mez; na širých lukách kouří kupy sena stříbrnou páru; ve snách mlčí les, a z oblak sem tam ještě hvězda kmitá jak zlatá slza v černou řasu skrytá; pruh stínu tmavý halí dosud ves. Noc mrákavá se zvolna k jitru chýlí, tma bledne juž a mha se rozplývá a v horské stráni jako motýl bílý svým velkým křídlem tiše zachvívá – až najednou se v hustém chumli zvedla a do průsmyku na břeh rokle sedla, kde v skalách duní řeka pěnivá... 17 Je dosud záhy; červánků žár v líci se vnadný den jak poupě rozvíjí, v šum dal se háj, kdos práská na vesnici, zeď chmury kol se v jasno rozbíjí, a klapot mlýna prvně zvučí dolem a lidské hlasy nese vítr polem, v něž skřivan padá sladkou arijí....arijí... Juž nad oblohu mladé slunko vstává, juž hvizdem ptáků jásá šerý les! Pod strání sekáč srp si naklepává, a k písním jeho šustí klasů ples, pláň dýše vůní, břehy vláhou rosy, na lukách za vsí řinčí lesklé kosy, křepelka v roli volá – pět peněz –! 18